V života mého vlny zasmušené
tvá láska byla jako leknín bílý,
když mlhy dolem táhnou při měsíci,
že i ty vody zkalené a rmutné
jsou ojasněny velkým jeho okem
a zdají se být mořem bílé záře.
Leč jednou – vůkol setmělo se náhle
a na obloze choulily se mraky,
kdes v dáli hřmělo zhluboka a zdlouha –
ty vlny náhle začaly se čeřit
a tak se chvěly jako v nepokoji,
jak duše lidí zachvívá se bázní,
když v dáli tuší neštěstí a smutek.
Já v udivení na břehu jsem hleděl,
jak vlny dmou se, jak to vře a kypí
a jak ta voda vystupuje z břehů
a láme stromy, křoviny a hráze
a zaplavuje údol široširý
a stále roste a ty břehy trhá
divokým vztekem. Vzpíná se a ječí
a kypí dravě rozpěněný příval
šílenou bouří, která v bok mu šlehá,
že jako pes a jako had se svíjí
a kňučí, pláče, naříká a mlčí.
Teď jedna vlna výše pěnou tryskne
a druhá v tmavou prohlubeň se řítí
a zmítá se jak lvice poraněná...
Pak zdálo se mi, že mne to tam volá,
že tato vřava omamná a vírná
a jásající snad by přehlušila
ten pustý výkřik, který v duši dřímá.
A zdálo se mi – co vše se mi zdálo! –
Leč v tom jsem cítil, že mne cosi mrazí
a příval dolů se břehu mne trhá,
a potom vím jen, že jsem vzkřikl hrůzou
a že jsem cítil drsný výsměch smrti
a že jsem potom ještě v dáli zahled’
na vodách těch se leknín zmítající,
jak rvaný proudem tone, hyne, mizí.
Pak vůkol bylo všecko zpustošené.
A když jsem pozděj břehem chodil v pláči,
jen kalnější ty vlny byly rmutem
a to dno dole hlouběj bylo zryto,
jak vždy, když mraky v horách k zemi spadnou
a rozvodněné potoky a řeky
se vrhají jak dravci do údolí.
Teď dávno už je všecko oplakáno
a vody tiše přes kamení plynou
v hlubokou propast moře neznámého,
tam, odkud není návratu už zpátky –
leč na těch vodách oko darmo hledá
květ jediný. Jen časem měsíc bílý
se zachvěje a svitem boluplným
v ty hluboké a tiché vody skane
a chvíli tiše na povrchu hrá si.
A tu si často myslím na ty chvíle,
když ten květ čistý jako dívčí duše
byl tiše líbán lunou zádumčivou,
jež tiskla k němu cudná svoje ústa
a chvěla se na bílých jeho listech,
jak vlny kolem v úctě mlčenlivé –
života mého vlny zasmušené,
jež v tmavých skalách rozervaných břehů
a v těžkých stopách vichřice a bouře
jen tiše dále ubíhají k hrobu.
A hlavu skloniv vždy jsem myslil na to,
co nikdy, nikdy nevrátí se zpátky –
a bylo mi, jak vždy je v duši každé,
kam bouře snesly neštěstí a smutek.