Jak obyčejně z večera
šli spolu kolem jezera,
šli ruku v ruce, v zraku zrak –
jen milující chodí tak.
Byl chmurný den, a mraků sbor
poletal kol hlav tmavých hor,
a divým větrem zpěněny
své hnaly bílé hřebeny
po vodě vlna za vlnou,
jak čekaly by bouři zlou.
Les temně úpěl, po snětích
zněl táhlý sten a divý smích.
Tma smutná snášela se níž,
a z dálky bouř kvapila blíž.
Však což je tma a bouře zlá,
kde láska zářným leskem plá?
Tma kolem nich, nad hlavou mrak –
jen milující chodí tak.
Tu ona hlavu pozvedla,
na tmavé hory pohledla:
„Hleď, nastává ta svatá noc,
kdy jeden květ tajemnou moc
od nadzemských dostane sil,
a kdo je čist a bohu mil,
ten jistě najde tento květ
a jemu otevřen pak svět.
Jej nepřemohou nemoci,
on jiným umí pomoci,
blesk domu jeho střehne se,
krup příval nikdy nesnese
se na lán jeho bohatý,
a dobytek mu rohatý
vyrůstá stále v hojnosti.
U celé obce v vážnosti
jest on a celý jeho rod.
Na druhé straně těchto vod,
na hoře, lesů ve klínu
lze nalézt tuto květinu.
Jen ta teď – dím to s bolestí,
našemu chybí ku štěstí.
Znáš, jak můj otec tvrdý jest,
a hleď, přisáhl na svou čest,
že blaho drahých dětí svých
do rukou nedá žebráckých.
Ó odpusť jeho řeči zlé,
on nezná zlaté srdce tvé!
Kdo o půl noci stane sám
na hoře za jezerem tam,
když mraky ty se rozplynou
a měsíc blýská září svou,
před sebou náhle zří se stkvět
stříbrný štěstí svého květ“.
Noc byla hrozná. Do dáli
lesy i vlny stenaly,
mrak za mrakem plul oblohou,
a každý nesl bouři zlou.
Ku břehu přiběh jezera,
kde stáli spolu z večera,
člun dubový tam odvázal,
jejž v rákosí vztek proudů rval,
a uchopiv pak vesel dvé
ty vody brázdil sinavé.
Chtěl z tmavých lesů jediný
květ přinést v ruce dívčiny.
Vztek vln uchopil loďku hned
a v divoký s ní kvapil let,
co platna vesla, námaha –
bouř jeho síly přemáhá,
a zdá se mu v ten hrozný čas,
jak tajemný by slyšel hlas:
„Dnes najdeš svého štěstí květ“!
a echo volá řeč tu zpět:
„Dnes najdeš svého štěstí květ!“
Půlnoc se letem blížila,
k jezeru dívka kvapila;
přes bouřné vody chtěla plout
a štěstí květ tam utrhnout.
Noc byla hrozná. Do dáli
lesy i vlny stenaly,
mrak za mrakem plul oblohou,
a každý nesl bouři zlou.
Na dobře známé místo šla,
však člunu nalézt nemohla.
Zlá pojala ji předtucha
a kvapila jak bezducha
po rákosí a rokytí –
však loďky nikde nezříti.
A tu se mračna rozplynou,
a měsíc pluje výšinou,
a jezero se zastříbří –
ó, hrozno, hrozno, co tam zří!
Zří člun a klobouk v středu vod,
jež vítr honí o závod!
A zdá se jí ten v hrozný čas,
jak tajemný by šuměl hlas:
„Dnes našel štěstí svého květ“! –
A echo hučí řeč tu zpět.
Vypluli na lov rybáři –
dnes se jim jistě vydaří.
Kdy sítě z vody tahali,
tenké se svazky trhaly,
a věru byl to divný lov!
Dvé mrtvol vydal vody krov
v objetí těsném semknutých!
Klid svatý psán byl v líci jich,
a ret jich zdál se sladce chvět:
„My našli štěstí svého květ“!