Píseň.
Je jedno, vím, kde budu spát,
je jedno, vím, kde člověk setlí, –
a já bych přece jenom rád,
by na mém hrobě růže kvetly,
a já bych přec jen věděl rád,
že vzpomínati kdosi bude,
až ustelou mi v zemi chudé
jedenkrát.
Je jedno, vím, zda zítra, dnes,
vše skončí se, či v kterou dobu,
jeť člověk stvořen aby kles’
po chvíli žití do tmy hrobu –:
a já bych žít chtěl, žíti přec
tak dlouho, až by tiše, jemně
přec ještě láska přišla ke mně
na konec.
104
Vím, klidně mrtvý leží dál,
ať žitím v plese šel či trudu, –
a já bych přec jen sobě přál,
než osamělý spáti budu,
a já bych přece jenom rád,
by mlčky kdos mi růži podal, –
vždyť trním, trním život zbodal
tolikrát!
105