Ty chvíle znáš, kdy z nenadání
vzpomínka k tobě přiletí
a obraz dávno zapomněný
se duší maně kmitne ti...
Dnes vrátil jsem se zase domů,
a oborou teď jak jdu sám,
Bůh ví, proč najednou v té chvíli
si na své dětství vzpomínám.
A Bůh ví, proč v to dětství zašlé
jsem vzpomínkou se plachou vnes’, –
kraj lesa vidím, chudá pole
a chudou, v horách skrytou ves.
Tam v prostřed návsi škola stojí,
já chodil tam za mladých let,
a v mysli mé ten obraz její
s tou řadou slunečnic se zveď.
Ze staré školy kantor starý
i metlou někdy trestal rád, –
ó starý brachu, z celé duše
tě pozdravuji nastokrát!
Ty starý brachu, vidím tebe,
jak po otci jsi housle měl, –
ach, ty tvé staré, dumné písně,
kdo rád by na ně nevzpomněl!
Já vidím tě, tvou starou hlavu,
ten vlídný pohled očí tvých,
když zděděné jsi housle brával
do rukou těch se třesoucích.
A divno, po těch dlouhých letech
mně zdá se, že tvůj slyším hlas
i zvuk těch houslí dávno zmlklých,
i zvuk těch houslí slyším zas.
Ty o lásce jsi zpíval, brachu,
ty o lásce, tak starý hoch, –
což já jsem o tom vědět mohl,
což já jsem o tom tušit moh’!
Ty zpíval jsi o milování
a bolně znělo zpěvem tvým,
že netrvá, ach, do skonání...
Já teprv dnes ti rozumím.