PRVNÍ POLÍBENÍ.
Šla, hlavu sklonila a duší táhnul sen...
Své ruce sepjala, zrak její zarosen
se v dáli někam díval...
Zda jenom krásný sen jí vzrušené se zdál?
Leč ne, hoch předrahý s ní včera večer stál,
když slavík v parku zpíval.
A nikdy v životě, že má ji z duše rád,
ten hoch jí neřekl, ba ani jedenkrát
o lásce neděl slova, –
a přece věděla, co v nebi zlatých hvězd,
že v lásce hluboké by všecky chtěl jí snést
a zlíbat zas a znova.
A včera, měsíc p’álplál... A tichá jako laň
svou hlavu sklonila a vzpomínala naň,
jak vzpomínáme na ty,
jimž v duši duše své jsme postavili chrám.
A cele vzdala se těm krásným vzpomínkám
na lásky večer svatý.
3
A znovu viděla, jak včera před ní stoup’,
jak září planula těch očí jeho hloub,
(to Amor, sladký šibalšibal,
je svedl do parku) – pěl slavík na sněti
a hoch ten poprvé ve sladkém objetí
ji líbal, líbal, líbal...
A co slov tisíci by stěží říci moh’,
to jedním polibkem jí řekl, šťastný hoch,
svou hlavu k její chýle,
když včera měsíc plál... A ona bezděky
své ruce sepjala... Ó zázrak, na věky
jsou svoji od té chvíle...
4