Už, slečno, jistě nový závoj máte
a parasol i klobouk, jinou lásku
a o jiných už věcech povídáte,
když večer jdete s někým na procházku.
Víc nevábí vás šero naší Letné
a dumný hlahol s malostranských věží,
jak četl jsem vám v jakés básni vzletné,
když chodili jsme spolu po nábřeží.
Vy nyní kdesi ulicemi Řezna
chodíte, krásná, denně za kulisy
a kdo vás vidí, jistě nikdo nezná,
jaké jste prosté byla poupě – kdysi...
Už nechodíte zpívat do ústavu,
před kterým vždy jsem čekal s kytkou fial,
bych za ně, když jste vyšla, skloně hlavu,
těch očí vašich pohled sladký přijal.
To všecko dávno... Jiní chodí kolem
a jiné chodí do ústavu zpívat –
však s červeným svým drahým parasolem
vy nejdete, když počíná se stmívat.
Vy nejdete, by jako vždycky loni
jsme říkali si, jak se milujeme,
si slibovali lásku, snili o ní
a líbali se mlčky v touze němé.
Vy nejdete, bych na lávku k vám sedna
se díval, jak se v ret vám úsměv vkrádá,
a vyčetl si vašich očí ze dna,
jak šťastna jste a jak mne máte ráda...
To všecko dávno... Teď už máte gáže
a zpíváte prý časem v menší roli,
vždy roztomilá jako švarné páže –
a mne – nu, mne už méně srdce bolí.
Víc nešílím jak tenkrát – víte, slečno –
ne, vy jste krásná, máte zlaté copy
a lásce věřit jak je nebezpečno,
kdo miluje vás, ani nepochopí.
Leč věřte mi, za všecka vonná psaní,
jež s kyticemi dostanete domů,
a za všecky z těch lásky něžných daní
a za ty všecky seladony k tomu;
A za tu závist družek, vzácné trety,
klobouky mnohé přepodivné krásy
a za výstřední nové toiletty,
jež malá vaše ručka vybírá si;
a za ty chvíle, pro váš pohled smělý
kde šampanskému hrdlo jen se sráží,
a za hodiny, které se ctiteli
jste promenadou jela v ekypáži,
a za vše řeči starých pánů vzletné
mně milejší je jarní večer vlahý,
sny na nábřeží, šero naší Letné
a smutný hlahol zvonů naší Prahy...