Jak nebe bylo holubí a čisté! –
Pod stromy učenníci chvatně spěli
do Emaus; k nim’s se přiblížil, ó Kriste!
a chodce pouhého jen v tobě zřeli.
Tak s tebou šli a hovořili tiše,
jak mluvíme s tím, kdo nám padne v cestu,
co smutný vítr z prázdných polí dýše
a prachem halí dálný výhled k městu.
Dnes chmurný den, ač jaro květe všady.
„Co nového, zda slyšel jste juž zprávu,
ten ukřižovaný prý rabbi mladý
zdvih víko rakve, blesky spjatou hlavu?“ –
– ,Vy znali jste jej?‘ – „Ano v dávné době;“
– ,Co tomu říkáte?‘ – A tiší byli,
šer na kraj pad a nevěřili sobě
a mlčky tajně k druhu druh se chýlí.
„Byl buřič prý“ – dí polohlasně jeden.
,Ne, svatý byl!‘ dí druhý čackým hlasem,
,Byl oběť, katy k popravišti veden. –
Kde pravda?‘ – „Snad to rozhodne se časem.“
A dále šli a On šel mezi nimi.
Kraj v jarní náladě byl smutný celý,
nad cedry modravé se táhly dýmy,
že Bůh jde s nimi – oni nevěděli.
„A slyšte, podivné jdou krajem zvěsti.
Prý žije zase a zas choré léčí.“ –
V tom v stromech vichr divně zašelestí
a všickni stanou, umlkují v řeči.
„To možné všecko. Prosím vás, co víme?
Kde pravda v světě? Vždycky choutkám cizím
je dáno v plen, čím žijeme, co zříme?
Ó jděte na Sion jak na Garizim,
taj všady spí a taj vždy pánem světa,
jen jedno platí: Svědomí mít čisté,
já kdybych žít měl nekonečná léta,
vždy v posled řeknu: Pravdu děls, ó Kriste!“
„– Dík za to slovo. Myslíte, že žije?
Vždyť mrtvého jej kladli ve skal ňadro“ –
,I v mrtvém, věřte, srdce živé bije,
když dobro chtěl, jež poslez všeho jádro.‘
A ticho zas a jen se více tmělo
a spěli travou do Emaus a polem
a nezřeli, jak aureolou čelo
se jeho skvělo, záři selo kolem.
„Jste cizí zde?“ – ,Je každý v světě cizí.‘
– „Což nepůjdete s námi na večeři?“ –
A tento hlas zněl dojemný a ryzí,
jak toho hlas, kdo miluje a věří.
On s nimi šel a za stůl sedli spolu,
chleb podaný on rozlomil a žehnal,
tu teprv zřeli božství aureolu
a stud a strach a děs jim ve tvář vehnal,
a nežli mohli zvednouti svých zraků,
on žehnaje jak světlý přelud zmizel.
Je snadno skolébat se do zázraků,
však vědět o tom, to jest pravá svízel.
Ó všichni my, kdo chceme cos v své snaze,
do Emaus ducha jdoucí, stůjme chvíli
a vizme, kdo se přidruží k nám v dráze,
a zeptejme se, kdo to s námi pílí?
A požehná-li nám též chleba skývu,
pak blahoslavme ten svůj život celý!
Čím odpykati největší z všech divů:
Bůh s námi šel – a my to nevěděli!