Zas jako loni... pouze mody jiné
a jiní se zas našli do párů,
leč přece mnohý známý úsměv kyne
v té promenádě našich boulevardů.
Jen jedněch očí pozdravení vlídné
tam nekmitne mi letos nikdy víc
a té tam oko nikdy nezahlídne,
jíž s růžemi jsem loni chodil vstříc.
Parasol její rudý nikdy z davu
mi nekmitne, jejž zřel jsem do dálky,
když zpívati šla denně do ústavu
a za růži mi nesla fialky.
Ji vidím ještě po mém boku jdoucí
s tím vědomím, že jiné zastíní,
jak časem na mne vrhá pohled žhoucí
a na sebe zas jiný do skříní.
Jak ví, že vše jí roztomile sluší
i u živůtku těsné rukávy,
a povídá, jak s celou svojí duší
se zastala mne někde u kávy.
Já směji se, když slyším, její teta
jak na poety všecky dívá se –
leč milou mou zas baví toiletta,
jíž zastínit chce družky ve kráse.
A říká, jaké barvy sobě volí
k těm šatům, jež si chystá na zkoušku,
že ráda chodí do operní školy,
kde učitel jí říká „drahoušku“!
A povídá, jak nasmály se včera,
až vstoupily jim slzy do očí,
když vešla jejich přítelkyně, která
si nabarvila křivě obočí.
Tak často v řeči nebásnicky vzletné,
co touha zatím v píseň vyrůstá,
jsme zvolna došli v šero naší Letné,
kde ret se mlčky přižeh’ na ústa.
A nad Hradčany když se barvil západ
i za dvojitou věží Strahova,
já opojený nemoh’ ani chápat,
že vše, ty oči, líčka nachová
a bílé čelo, malé ruce bílé
a ústa, která lásku znala jen,
to všecko, všecko v kouzlu divné chvíle
tak sám a sám smím líbat opojen.
To všecko dávno... I ta láska vadla,
když od severu chladný vítr táh’...
Teď milá má je někde u divadla,
já časem o ní čtu si v novinách.
Však nezávidím jí tam velké gáže,
ni potlesku, ni kytic, úspěchů,
když zpívá jako nejkrásnější páže,
až mladí páni jsou prý bez dechu...
Sám dále chodím zase ulicemi
a hroužím se u vírný jejich šum
a dívám se, jak jaro nese všemi
zas nové krásy novým milencům.
A dívám se na nové jarní šaty,
na kloboučky a modní paleta –
a časem jen jak vítr jedovatý
mi upomínka v duši zalétá...
Vše jako loni... pouze mody jiné
a jiní se zas našli do párů,
leč přece mnohý známý úsměv kyne
v té promenádě našich boulevardů.
Jen vy nejdete, slečno, nikdy kolem
s tou září v očích, jež jsem tak měl rád,
s tím červeným, tak drahým parasolem,
jenž tiše zašel z našich promenád...
Tak vzpomínám, jak chodili jsme spolu...
A pouze jeden, slečno, pochopí,
bez červeného toho parasolu
jak smutny jsou ty naše Příkopy...