Ji vídával jsem, toulaje se bludně,
s šlechticem starým chodit ulicemi;
on pozdravoval vlídně, ona cudně
jen klopívala oči stále k zemi
a zdvihla je jen k vysokému otci.
Tak přáno bylo skoro vždy zřít chodci
jen profil krásný, svěžích lící květ
a na nich jemný planých růží nádech,
postavu štíhlou, zlatý, spiatý vlas,
jenž spuštěn pad as v celých vodopádech.
Leč jestli přec se zrak tvůj s jejím střet,
zřel’s v jejích očích blankyt zářit čistý
bez mráčku jediného. Poklid čistý
na jejím čílku ležel, nebes jas.
Jak madonna šla vždycky, dnes jak včera,
zrak nevábil jí ulice rej pestrý,
vždy jak by snila: Za rok do kláštera
již vstoupím jako šťastné mé dvě sestry
neb Bůh, jenž sedí v andělů svých sněmu
a nedá, by mně střísnil duši hřích,
jednoho sešle, by mne odved k němu!
To na čele jsem čet jí a vždy vzdych.
A potom přišla válka, válka děsná,
a její duši zburcovala ze sna.
Ach, Bože můj, co kolem všude bídy
a bolesti a krve! Nyní třídy
jsem přecházet ji vídal v temném plášti,
přes čelo táhla modrá se jí páska –
nač, Bože můj, to vraždění, to záští?
Jí v očích plála ke všem lidem láska.
Chvátala z rána v špitál, lazaret,
k raněných mužů – mučenníků loži,
a „sestru Anežku“ kdo prvně shléd,
snil, sám že k němu sestoup anděl boží.
A zdálo se, že méně zkouší, trpí
hoch z venkova, v zář hledě dvou těch hvězd,
že ve snách vidí šípek doma kvést
a v rodném láně modrati se chrpy.
Než, náhle svět jak otřás by se prudce.
„Mír!“ „Vítězství!“ „Jsme volni!“ „Revoluce!“
„Říš rozpadla se!“ – Pokřik, jásot, davy.
Vzduch písněmi se, hlukem zachvívá,
„Nového věku pozdravujem zoři,
jsme všichni rovni!“ Nový stát se staví.
„Pryč s orly!“ Hradby výsad všech se boří,
do erbů starých bijí kladiva.
Kláštery pusty, do paláců ticha,
kde minulost a legenda jen vzdychá,
se se všad sbíhá pracujících řad. –
Komtesko růžná, vzpomínám si tebe,
kam se starým jsi otcem prchla ztad,
kde skrýváš se, zděšená jako jiné
těch starých rodů dámy, v tváři siné
a zhořklé v srdci? Nelituješ snad,
že raděj Bůh si nevzal tě v své nebe?
Čas prchá, letí, všecko již se tiší,
vše přetvořuje, po rozpadlé říši
co zbylo tu, cár staré nevěstky
té pálí se... leč kde jsi ty, ó, dítě?
Již asi nikdy zrak můj neuzří tě,
tvůj čistý hled ni úsměv nebeský!
Tu jednou kolem budovy jak kráčím,
kde nový znak je vtesán nad vrata,
hle, v smíchu, šumu, se šveholem ptačím
se vyhrnou z ní z práce děvčata,
roj veselý těch, na strojích jež hrají
jak na klavíru, píší, počítají –
a náhle vidím – ó, jak věřit hledu?
Komtesa Anežka jde v jejich středu!
Teď dělí se a kráčí sama dál,
je šťastna, vidím, úsměv její svítí –
ó, marně, dítě, jsem se v dumách bál,
že nesneseš to divé vlnobití!
Ty silná jsi, ne křehká! Na předsudky
své kasty šlápla’s, přes odpor snad prudký
šla’s hledat cíl si, nový žití smysl.
Co nevraživě v skrytu klne ten
a onen mlčí nebo v hněvu zkysl,
tys řekla si: Jen z očí vymnout spánek,
Bůh na ten svět náš poslal nový den
a nový život, chci být jeho článek.
Když pych náš ztrestat byla boží vůle,
chci včelou jednou v novém býti úle!
A nyní víš, to scházelo ti zrovna,
s radostí novou beřeš mzdu si svou,
jíš vlastní chléb, jsi dělné ženě rovna
a cítíš: práce též je modlitbou.
A jak tu kráčíš z práce v ulic ruch,
tak krásná, klidná, s veselou tak tváří,
to nejdeš, myslím, sluncem, to tvůj Bůh
úsměvu svého zalévá tě září!