Ta zlatá procházka dnešní
v aleji kvetoucích třešní!
To byla radostná chvíle,
kdy svátek příroda slaví,
ty květy májově bílé
splývaly na naše hlavy,
skřivánčí písně kol zněly,
k ráji tu chybělo málo, –
ó, rci, co duší nám válo,
co táhlo našimi čely?
Ta naše procházka dneska
jak byla sladká a hezká!
A ty jsi byla tak milá,
tak plna něhy a krásy...
Kol země o lásce snila,
jež k nám se odevšad hlásí.
A rty mé tiše se chvěly
a zrak můj v duši tvé hádá:
„Rci, máš mne opravdu ráda,
tak ráda pro život celý?“
A co jsi řekla mi k tomu
v aleji kvetoucích stromů?
Tak jako paprsek světlý
v duši mou vešla tvá slova –
a stromy bíle kol kvetly,
máj k zemi vrátil se znova,
jásavé písně kol zněly...
To pro nás všechno se krášlí
a my jsme přece se našli,
vždyť dávno jsme rádi se měli!
Ta zlatá procházka dnešní
v aleji kvetoucích třešní!
V duši, hle, co jen to zkvetlo,
nad čelem, co jen to vlá mi?
Pod stromy bílé je světlo,
to sama Láska šla s námi.
Jas její čistý a skvělý
září se v duši mou odlil,
když jsem se za tebe modlil,
duše má, světe můj celý!
Máj v duši, tak jsme šli domů
alejí kvetoucích stromů...