Ach, premiera! – Nezachvěje vámi
ta vábná představa? Ten plný dům,
ti pánové a vyfintěné dámy,
to vybrané a vzácné publikum
premier našich v našem zlatém domě –
já přiznám se, mráz běžel vždycky po mně
a bázeň proletěla srdcem mým,
když rozhléd’ jsem se kolem přízemím
a po ložích a po balkonech obou
a když zlá představa mne napadla,
že mohlo by se třeba státi dobou,
že seděl bych tu v záři divadla
ne jako divák, ale z vůle boží
že seděl bych v té krajní pravé loži,
kam, když se prvně hrá kus domácí,
vždy míří všechna kukátka i oči...
Autorská lože! Potlesk burácí
a všechno se ku pravé straně točí,
a všechno dívá se po loži oné,
po sedícím tam panu autoru,
jenž v neznané dřív blaženosti tone,
když opona jde znovu nahoru
a potlesk neustává... Shora, zdola
nadšený potlesk splývá bouří stálou
a „autor, autor!“ obecenstvo volá,
jej tváří v tvář chtíc zasypati chválou.
A náhle bouře, která v celém domě
hřmí salvami, se rázem utiší.
Režisér gestem v lož tu nejbližší
naznačí znova, že pan autor skromně
se krčí tam a na jeviště nechce.
A nová bouře jako orkán hřmící,
až přec pan autor posléz dá si říci
a, o kulisy zaklopýtnuv lehce,
se na jevišti zjeví za chvíli
a v bouři, která rozpoutá se znova,
vždy níž a níže hlavu nachýlí
a, za potlesku nejsa mocen slova,
se s těmi objímá, kdo v kuse hrají,
a stiskem ruky horoucím je chválí,
že přímo úchvatně a božsky hráli.
(U sebe každý autor moudře stají,
jak bylo mu, když z panstva ten či ten
si zaplavati byl tak nešťasten
a s pamětí svou vedl vojnu prudkou
jak přismolený před sufléra budkou.)
Pohnutý autor beze slova radši
všem ruku tiskne, líc mu zahoří
a sotva z kulis vycházeti stačí.
Jsou ovšem také jiní autoři,
z nichž mnohý dlouho prositi se nedá
a, jak jen ruka jediná se hne,
jen tak, aby se neřeklo, ó běda,
nadšený autor ihned přiběhne
a sám se rozplývaje v pohnutí,
děkuje na vše strany kynem hlavy,
až jakýs takýs potlesk ostýchavý
si přece jenom v posled vynutí...
Lítostí jednou zachvátil mne nával
a působilo na mne dojemně,
když básník jeden přímo ze země
si uznání a potlesk vydupával...
Jak bude dnes? Tak každý ptá se druha
a mezi přívrženci různých škol
a náhledů se půtka vede tuhá,
či frásemi se plano hází kol.
Ten, kdo se stykem s herci honosí,
prý vyprávěti slyšel kohosi,
ze zákulisí jak jdou divné zvěsti:
prý dneska autor nebude mít štěstí...
Dům plní se, jet’ sedmá za krátko.
V autorské loži šaty zašelestí.
Před sebe stavíc vějíř, kukátko
s neklidem v tváři dáma si teď sedá
a ke komusi otáčí se zpátky.
Jet’ zřejmě rozčilena, v tváři bleda
a nevolno jí asi před kukátky,
jež v chvíli té se obrátily na ni.
Pan ředitel jí zdvořile se klaní
z vedlejší lože. Dáma ona, chce-li,
– a kdož po také zvěsti nelační? –
z té poklony si velkolepý, skvělý
vyčísti může úspěch sensační,
jehožto jistě dožije se v krátce
jejího muže dramatická práce...
Pan ředitel zas do prázdna už hledí,
jsa právě zaneprázdněn odpovědí
komusi z družstva, jenž s ním loži sdílí.
A v divadle šum roste každou chvílí,
ten zvláštní ruch, jakým se slaví vždycky
radostná událost, když za čas jednou
nám narodí se talent dramatický.
V takový večer dokonce si sednou
i kritikové na svá místa dřív,
ba dokonce – a to je věru div,
nad kterým celý parterre oněmí –
tak proti všemu obyčeji dneska
své křeslo v první řadě přízemí
v čas zaujme i ona dáma hezká,
jež vždycky pozdě přijde, à tout prix.
(O dámě oné známý jeden děl mi,
že jako malé dítě byla prý
nemocna těžce, stonala prý velmi
a prý už tenkrát jako žába malá
se slavným slibem nebi zavázala,
že, Bůh-li navrátí jí opět zdraví,
což, bohudíky, splnilo se v skutku,
že nikdy nikam nepřijde v čas pravý
a opozdí se aspoň o minutku
a přijde, kdy už v divadle se hraje
a spíše tedy každým viděna je.)
I v loži divadelní živo zvlášť.
Teď znovu se tam otevřely dvéře
a, odkládajíc nádherný svůj plášť,
snad schválně šitý k této premieře,
se objevuje divadelní hvězda
a lhostejně si sedá u kraje.
Ve tváři účast jeviti se nezdá –
vždyť ona v dnešním kuse nehraje,
ji dnešní autor neobmyslil rolí,
a kus, jenž k vůli ní se nepíše,
v němž pro ni úloha se nevyvolí,
nestojí asi za nic nejspíše
a jistě bídně propadnouti musí.
Jet’ známo, dobré jsou jen ony kusy,
jen ony výborné jsou, bez řeči,
v nichž ona úlohu má největší...
Hle, vlídně diva známým teď se kloní,
leč pod čelem jí dál to burácí:
když v kuse dnešním není role pro ni,
čert, odpusťte, vem’ tvorbu domácí!
A její zrak se maně sesmyká
na první balkon, křesla v řadě prvé,
kde, přísnost ve své tváři mračnobrvé,
si všemohoucí sedá kritika.
Jí nejlépe vždy vyhnouti se z dáli,
to, zdá se mi, si v duchu myslí diva:
kritika hloupá přec je odjakživa, –
jen tehdy moudra je, když divu chválí.
A kritik vždy jest osel, kolem vzato,
když neslouží jí v oddanosti slepé,
kritiku číst jen tehdy stojí za to,
když chválí ji, či aspoň – jiné ztepe...
Dva živly sporné v boji stálém vždycky
od věků dávných. Jenom na chvíli
k nim časem příměří se nachýlí –
mně znám je příběh jeden poetický,
jenž k slzám dojal mne. Chci sdělit s vámi
ten příběh krásný, dojme snad i vás.
Zde umělec byl a tam kritik známý
a mezi nimi sváru ostrý mráz
začišel vždy po každé nové roli
a po recensi každé, smutná věc.
Však moudřejší že ustoupiti volí,
z těch dvou tu moudřejším byl umělec.
Tak v těžkých trudné resignace chvílích
jej spasil nápad původní a nový:
své dítko oblek’ do šatiček bílých
a s kytičkou je poslal kritikovi,
by před ním kleklo – na tu scenu ale
je slabé pero mé, sám dobře vím...
Děťátko spjalo ručičky své malé
a žebronilo hláskem dojemným,
pán velmožný by už tak dobrým byl
a na tatínka dál se nezlobil...
Zda ke smíru zlý kritik asi svolí, –
co myslíte? Leč dopovím to zkrátka:
před Naumburkem jednou Prokop Holý
tak vinul k srdci drobná pacholátka –
tvářičky dětské zlíbal, náhle změklý,
a velké slzy po tvářích mu tekly...
Ó básníku, v němž dušička teď malá,
jenž v loži se tam krčíš málo vesel,
rci, duše tvá se nikdy nerouhala
velmožným pánům z referentských křesel?
Své zpytuj svědomí, svou minulost,
zda vůči každému se’s dobře choval,
zda vždycky byl jsi opatrným dost
a u vrbiček slušně pozdravoval?
Zda nebyl’s nikdy nezdvořilým trochu
a nepozdravil někdy před rokem?
Dnes přišla chvíle soudu, milý hochu,
kdy všecko splatí se i s úrokem...
Rci, ve svědomí nehlodá ti výtka,
že’s nepřekročil referentu práh,
že neposlal jsi nevinného dítka
s kytičkou v ruce, v bílých šatičkách,
kleknouti před nimi, by vzácní páni
s tatínkem rovněž měli slitování?
Však, – teď už pozdě na lítost je, běda,
za činy své teď vezmeš odplatu...
Vše rázem tichne, opona se zvedá,
hlediště setmělo se, ve chvatu
hrdinka kusu za scénou teď plaše
udělá křížek, – na hru má to vliv –
a – začíná tu premiera naše:
autoru budiž Pánbůh milostiv!