Ó věku svého pravé děti,
v jichž tváři tichý úsměv dlí,
jak nemá básník záviděti
vám vznešeného pohodlí!
Ať kolem vás kdo trpí, strádá,
vy nevzrušeni jdete dál,
ať se životem krutá váda
hřmí kolem vás, vám duše žádá
jen klidu, jenž váš ideal.
Je pohodlí vám pánembohem
a pravdu máte, dobře tak,
těch litujte, kdo v přeubohém
jdou poblouzení naopak.
Ó rajský vděku, mísu plnou
byť čočovicí plnou mít
a tam, kde jiní mrou a klnou,
jít klidně cestou pohodlnou,
jen v každém kroku božský klid.
Ó pohodlí – (ach divno, běda,
že nepíšem tě s velkým „P“ –)
tvůj bájný zjev se v kráse zvedá
nad lidí vášně sveřepé.
Co k chvále tvojí ještě říci
než to, že má tě každý rád,
že nechtí už se tebe sříci
i nejprvnější výtečníci
i poslední ten literát.
Ni kritik, který jako datel
jen vrchem ťukne do kůry,
ni převýborný nakladatel,
jenž knihy měří na fůry,
ni autor, který jenom tvoří
z těch myšlének, jež včera čet’,
ni převýborní redaktoři,
již pramálo se čtením moří –
ba všech by verš můj nespočet’!
Ó tajůplná citů akce,
jíž skráně rudnou do krve,
jíž srdce buší, do redakce
když nadšen hoch jde poprvé...
a ostýchavě ode dveří
zří klidnou, někdy tupou tvář,
a člověka, jenž při večeři
kabátem jeho duši měří
a centimetry honorář...
Když hoch ten vzhlédne na vše strany
a ten klid božský uvidí,
ký div, že myšlénkami štvaný
zde prvně z duše závidí,
že vyzáblý a hladem tenký
zde prvně vážně počítá,
u plné mísy, plné sklenky,
kam dojít možno bez myšlénky –
co on jen bída očitá...
Ký div, že se mu v mysli mate,
co tušil dřív a co ví teď,
ó mého věku Tele zlaté,
když tys mu dalo odpověď!
Být polonah, jak svatý Ivan,
mít myšlénky, však ne co jíst,
být pohrdán a věčně pliván –
a pak jen klesnout v měkký divan
sladkému spánku za kořist...
Být genialním, v žití celém
však denně lehat o hladu
či býti tlustým ředitelem
a v bankách správcem pokladů...
mít nadšení, však nesmět z bláta
a z kalu, prachu křídlem hnout,
když duch přec k výši touží, chvátá –
či potom s klidem advokáta
svůj kupon denně odstřihnout...
Ó věku mého Tele zlaté,
před nímž svět celý kleče dlí,
když nadšení nám srdce mate,
ty rozum řiď, ó Pohodlí!
Ó nejkrásnější svatých zásad
dá tobě každý za dům rád,
věc zbytečnou, čest bude střásat
a klidně se jak ovce pásat
a dividendy tučné brát...