IV.
Vzpomínám si doby jedné...
Vzpomínám si doby jedné...
Ráno šel jsem tobě vstříc,
s tebou jedno odpoledne
bylo jiných za tisíc.
Potom na tvůj pohled žárný
vzpomínal jsem z duše rád,
když jsem vcházel do kavárny,
jako každý literát.
V kavárně jsem nečet’ ale,
nač těch novin celý stoh?
Čet’ jsem jen tvé lístky malé,
ó já byl jsem hloupý hoch!
Jméno tvoje psal jsem v písku,
blouznil o tvé podobě,
stoje, chodě do notýsku
verše psal jsem o tobě.
(Bože, když tak člověk tvoří
pro svou milou z rozkoše,
třeba potom redaktoři
házeli to do koše! –)
113
Čtvrté jsem se doždál stěží,
v srdci lásky sladký bol,
kdy se zjeví na nábřeží
červený tvůj parasol.
Letnou šli jsme na procházce
v hovoru a ve smíchu,
mluvili jsme o své lásce,
líbali se potichu.
Tak jsme došli časem v žertu
do Stromovky na táčky,
zobali tam sobě se rtů
bubenečské koláčky.
114