Zas jako byl bych v světě novém,
a přece znám tu každý kout.
Hle, jitro září nad Sychrovem,
kam přišel jsem si oddechnout.
Ó, z ulic rozpálených žhavě
jak pospíchal jsem do lesů,
zkad unavené, těžké hlavě
snad píseň míru ponesu.
Jak těšil jsem se jako dítě
a říkal: každý strom i květ
a každá stezka pozdraví tě,
jak dobrý přítel z mladých let.
Tam usedneš na lávku známou
v tom svatém tichu hlubokém,
kde v snách se srdce svého dámou
jsi nadšen bloudil před rokem.
V snách opět půjdeš po oboře,
rád pěšinku kde každou máš,
a zchvátí-li tě staré hoře,
zde písněmi je vyzpíváš.
Po ulic vřavě jednotvárné
a dusném žáru horkých zdí,
v nichž bez lásky ti srdce stárne
a šťastným být se opozdí –
zde uzdravíš se vzpomínkami,
jež srdci vstříc z těch lesů jdou,
kde intriky a staré klamy
tě v samotě té nenajdou...
Tak myslil jsem... Svit mladé zory
plál ráno na všem, když jsem sám
šel v zamyšlení do obory
vstříc mladým snům a myšlénkám.
Ó krásná, tobě pozdrav rána!
V mém srdci budíš zašlý svět,
má mysl štěstím rozhárána, –
– – stát, bloude, mlčky dej se zpět!
Hle, tabulky se u vrat stkvějí,
z nichž hovoří těch lesů pán:
že přístup je co nejpřísněji
a pod pokutou zakázán...