ROMANCE ZDVOŘILÁ.
(1900)
Hned horoucně se rádi měli,
jak spatřili se při tanci –
mně odpusťte, že jsem tak smělý
a skládám o tom romanci.
Jen spatřil štíhlou rusovlásku,
a kam se poděl jeho klid?
Hned cítil v srdci žhavou lásku,
ba žhavou, račte dovolit.
I ona zarděla se v líci,
jak pohledla naň zkoumavězkoumavě,
a – smí-li se tak v básni říci –
hned byla ruka v rukávě.
Jde k ní, s úklonou před ní stane:
„Jsem, slečno, prosím, ten a ten.
Smím prosit, slečno?“ „Prosím, pane.“
Byl, račte věřit, přešťasten.
Přišlápnul v kole – je mi líto –
střevíček svého anděla.
„Odpusťte, prosím, nebolí to?“
„Ó prosím, to nic nedělá!“
Tak lásky měl hned plnou duši,
div srdce blahem unese,
když byl – neb věděl, co se sluší –
představen mamá na plese.
9
Jen rozpaků svých kéž se zhostí!
Jak před milostpaní tak stál,
hle div, že samou zdvořilostí
jak zmrzlina hned neroztál!
Zdvořilou byla rovněž mamá,
zrak její pravil: „Vždyť já vím!“
A byla roztomilost sama
v ten den i s panem chotěm svým.
I v slečně dceři vzbudil zájem,
jak úslužný byl, zdvořilý,
byl samé „račte“– oba vzájem
se něžně sobě dvořili.
Nuž, zamiloval si tu děvu,
byl také pozván v jejich dům –
i osmělil se na návštěvu
jít slušně k pánům rodičům.
Šel, natáh’ rukavičky bílé,
jej touha nesla plamenná –
ó račte věřit, že ta chvíle
v životě mnoho znamená!
Žár blahý, vroucí vjel mu do žil –
ó kouzlo růžných lásky pout!
Řeč překrásnou si v duchu složil,
již bylo možno otisknout.
Již věděl, jak to všechno řekne,
jak slůvko každé vybrousí,
a jak to bude, ach, tak pěkné,
až důvěrné „ty“ řeknou si.
10
Až ruce sobě zamnul maně
nad oním něžným ty a ty.
A prosím, s kým tu nečekaně
se střetnul právě před vraty?
Již u domu stál v celé slávě,
blažený, v duši rozkochán,
když z procházky v chvíli té právě
se vracel též in spe pan tchán.
U samých vrat se sešli tady
a zdravili se z dálky už:
on zdvořilý byl člověk mladý,
ten zdvořilý byl starší muž.
A náhle oba prou se, kdo má
dřív vejít, starý pán či host –
„Vašnosti, račte!“– „Já jsem doma
a vím, co káže zdvořilost!“
Však dobrého že vychování
se dostalo i ženichu,
tož velmi zdvořile se brání,
tchán in spe rovněž, pohříchu.
Již bylo téměř nebezpečí,
že starý pán se pohněvá.
„Vašnosti, račte.“ – „Škoda řeči,
má vždycky přednost návštěva.“
„Vašnosti, prosím!“ – Dvacetkráte
ta scéna znovu sehrána.
„Ne, prosím, to mne špatně znáte
stát mohu tady do rána!“
11
„Vašnosti, račte!“ – „Prosím tuze...“
Snad nikdo ani nevěří,
jak zdvořilá to byla schůze
těch zdvořilých tam u dveří.
A ubíhala zatím doba,
vystydnul oběd, byla tma,
dál pobízeli se tam oba,
kdo před kým dříve vejít má.
A ráčíte-li věřit tomu,
otázka byla přetěžká,
že samou zdvořilostí domů
se nedostali do dneška...
12