Hned horoucně se rádi měli,
jak spatřili se při tanci –
mně odpusťte, že jsem tak smělý
a skládám o tom romanci.
Jen spatřil štíhlou rusovlásku,
a kam se poděl jeho klid?
Hned cítil v srdci žhavou lásku,
ba žhavou, račte dovolit.
I ona zarděla se v líci,
jak pohledla naň zkoumavě,
a – smí-li se tak v básni říci –
hned byla ruka v rukávě.
Jde k ní, s úklonou před ní stane:
„Jsem, slečno, prosím, ten a ten.
Smím prosit, slečno?“ „Prosím, pane.“
Byl, račte věřit, přešťasten.
Přišlápnul v kole – je mi líto –
střevíček svého anděla.
„Odpusťte, prosím, nebolí to?“
„Ó prosím, to nic nedělá!“
Tak lásky měl hned plnou duši,
div srdce blahem unese,
když byl – neb věděl, co se sluší –
představen mamá na plese.
Jen rozpaků svých kéž se zhostí!
Jak před milostpaní tak stál,
hle div, že samou zdvořilostí
jak zmrzlina hned neroztál!
Zdvořilou byla rovněž mamá,
zrak její pravil: „Vždyť já vím!“
A byla roztomilost sama
v ten den i s panem chotěm svým.
I v slečně dceři vzbudil zájem,
jak úslužný byl, zdvořilý,
byl samé „račte“– oba vzájem
se něžně sobě dvořili.
Nuž, zamiloval si tu děvu,
byl také pozván v jejich dům –
i osmělil se na návštěvu
jít slušně k pánům rodičům.
Šel, natáh’ rukavičky bílé,
jej touha nesla plamenná –
ó račte věřit, že ta chvíle
v životě mnoho znamená!
Žár blahý, vroucí vjel mu do žil –
ó kouzlo růžných lásky pout!
Řeč překrásnou si v duchu složil,
již bylo možno otisknout.
Již věděl, jak to všechno řekne,
jak slůvko každé vybrousí,
a jak to bude, ach, tak pěkné,
až důvěrné „ty“ řeknou si.
Až ruce sobě zamnul maně
nad oním něžným ty a ty.
A prosím, s kým tu nečekaně
se střetnul právě před vraty?
Již u domu stál v celé slávě,
blažený, v duši rozkochán,
když z procházky v chvíli té právě
se vracel též in spe pan tchán.
U samých vrat se sešli tady
a zdravili se z dálky už:
on zdvořilý byl člověk mladý,
ten zdvořilý byl starší muž.
A náhle oba prou se, kdo má
dřív vejít, starý pán či host –
„Vašnosti, račte!“– „Já jsem doma
a vím, co káže zdvořilost!“
Však dobrého že vychování
se dostalo i ženichu,
tož velmi zdvořile se brání,
tchán in spe rovněž, pohříchu.
Již bylo téměř nebezpečí,
že starý pán se pohněvá.
„Vašnosti, račte.“ – „Škoda řeči,
má vždycky přednost návštěva.“
„Vašnosti, prosím!“ – Dvacetkráte
ta scéna znovu sehrána.
„Ne, prosím, to mne špatně znáte
stát mohu tady do rána!“
„Vašnosti, račte!“ – „Prosím tuze...“
Snad nikdo ani nevěří,
jak zdvořilá to byla schůze
těch zdvořilých tam u dveří.
A ubíhala zatím doba,
vystydnul oběd, byla tma,
dál pobízeli se tam oba,
kdo před kým dříve vejít má.
A ráčíte-li věřit tomu,
otázka byla přetěžká,
že samou zdvořilostí domů
se nedostali do dneška...