Chceš-li být velikým,
rozmilý synáčku,
nejprve rozsekej
na cucky, na dračku
kde koho kol,
na místě pera hleď
raděj’ si obušku,
jednoho z básníků
po druhém na mušku
hezky si zvol.
Jednomu po druhém
vytahej za uši,
nic na to nehleď, že
strkat se nesluší
do všeho nos.
Hlásej to po vlasti,
do měst i v dědiny,
ty že jsi v národě
sám pouze jediný,
největší kos!
Všem, synu, nakašli
na talent, na práci,
rci jim, že dokola
samí jsou hlupáci,
že jako věž
hloupost jich velká je –
všem nadej po chuti,
rci, že jsou kreténi,
blbci či mamuti,
zkrátka, co chceš.
Z domácí produkce
zbahnělé, vychudlé,
všecko, můj synáčku,
rozsekej na nudle,
jakoby smet’,
nestyď se, básníkům
házeti pod nohy
titule, jakož jsou:
stupidní, ubohý
analfabet!
Francouzská slovíčka
míchej si do řeči:
„Eh bien!“ – tím zjednáš si
vážnosti největší
u druhů svých!
Všemu, co české je,
přišlápni na paty,
pro to měj, synáčku,
svůj Hrdý, Vypiatý,
Vysoký Smích!
Všude se zablýskni
moudrostí zelenou,
piš o svém Umění
velikou písmenou –
nutná to věc,
všem nadej ostatním,
a hlásej do světa,
žes v Čechách Jediný
Moderní Poeta,
Nadumělec!
Sebe jen především
stále měj na mysli,
na soudu budoucna
jiní jsou závislí –
hloupý to krám!
O sobě převlídně
pochvalné recense
do Zeitu do Vídně
napiš si sám!
Opisuj z Verlaina,
že to až hanba je,
šosák jen řekne ti:
„Na tyhle šalmaje
jiný už hrál...“
Ty nedbej filistra!
Ať bloud se vyděsí,
řekni mu vznešeně,
že ti dal koncessi
sám svatý Graal...
Vůbec, můj synáčku,
tebe nechť neláká
nic z toho, co snad je
ozdobou šosáka,
mamutích stvůr,
vždy pyšně ke hvězdám
čelo své pozvedneš –
to, o němž praví se,
že vždy je lepší, než
poplužní dvůr...
Básníky ostatní
rozsekej na kaši,
rci, ty že’s jediný,
kterýž nám přináší
zázrak a div –
co psáno před tebou
veršem i ve próze,
to že je všechno tak
dětinské uboze,
že’s na to pliv’!
Řekni, že přicházíš
s koncessí, tupý lid
ty Sám a Jediný
povznést a umravnit
jak Mesiáš...
Vzhůru již, synáčku,
osedlej Pegasa – –
– – Pozdě si vzpomínám,
že vlastně, u ďasa,
všecko to znáš!
Vždyť, co tu zbytečně
radím ti, dávno víš –
důkazem toho je
činnost tvá, nanejvýš
velkolepá...
Dík, že jsi pohleděl
i na mne ve hloubku
té nicotnosti mé –
však pro dnes, holoubku,
adieu, pá!
Dál jen piš o sobě,
čím jsi v náš chudý věk,
že’s Velký, Jediný
Nadbásník, Nadčlověk,
Nadideál!
Dovol mi, Vznešený,
prostě ať řeknu ti:
Zdar, čacký jinochu!
– Tak! – A teď po chuti
nadávej dál!