Jak trpělivost naše, zkoušen věky,
jsi prolomil se v ráz.
Teď zlomen trčíš z klína strašné řeky,
té, jež kde jakou rozervala hráz
a zákeřnická, hrozná v běsném chvatě
se vrhla na tě, –
a v trosky roztříštil tě dravý nával.
Jak trpělivost naše odolával
jsi proudu, jenž kdy pilíře tvé omyl,
tak tvrdý jako osud náš jsi stával –
a teď se v půli zlomil!
Ó, žalostno, jak spatřil jsem tě, drahý!
Po otcích dávný vzkaz,
skvost přenádherný v diadému Prahy
památník, o nějž rozbíjel se čas,
a klenot, o němž písně lid si zpíval –
to vše jsi – býval.
Teď ze všeho jen troska zbyla trudná,
tvé sochy vzácné pohřbeny kdes u dna,
ty, který věk náš s věkem slávy pojíš,
o sílu svou, o minulost svou zchudna,
jak žebrák nyní stojíš.
Dar Otce Vlasti zkoušené té zemi,
té zemi stálých běd,
v přívalu dravém vzdorovitě němý
vln lstivý náraz odrážel jsi zpět,
jak vrahů hněv o naše tvrdé hlavy
tak příval dravý
se v bouřlivém, leč malomocném vzteku
o tvoje prsa tříštil proudem věků,
jímž v nás i v tebe úklad mnohý nešen.
A přece v bouřích, nepřátelském vzteku
ty pevný stál jsi, vznešen.
Tys viděl v Čechách doby slávy, moci,
ty s králi pojil’s lid,
po tobě dávní putovali otci
na hrobě světců svých se pomodlit.
Tys dávné naše bohatýry vídal,
a slávu hlídal,
jež dříme v hrobkách u svatého Víta –
Tys poslouchal, jak v zachmuřeném temně
lid ptal se v bázni, zda už v Čechách svítá –
Ó, ubohá ta země!
Tak s námi srost jsi v radosti i želi
a byls tak cele náš,
ať v červánky jsme slávy pohlíželi,
ať ptali se, kdy přijde Mesiáš...
Vždy zanícen Čech na tebe se díval
a s láskou sníval
i v cizích dálích o tvé luzné kráse...
Ó, žalostno! Kde teď je vše to, ptá se.
Teď pilíře se v dravou propast sklály –
a přes ní oko v smutku zadívá se
tam, kde jsou naši králi...
A propastí tou voda řve a ječí,
ó, strašný kvil a jek!
Teď jako bouř, zas nářek stále větší,
že díváš se a trneš mimoděk...
A Vltavin proud širý, neskonalý
dál vpřed se valí
a jako bouře rozpoutaná hučí –
a za ní bída, která těžce mučí,
smrt, která mrazí, hlad, jenž pláče temně,
a trosky, jež jsou nad žebráka chudší...
Ó, ubohá ty země! –