Vyhlídka oknem.

Vyhlídka oknem.
Takový smutný den byl, obloha od rána byla zatažena už a každé chvíle drobně pršelo. Takový den byl smutný, zoufalý, kdy tíživá a smutná nálada zapadne maně v duši člověka a člověk, aniž sám by věděl, proč, v takové chvíli náhlé tesknoty zoufalé prázdno cítí v srdci svém, takové prázdno, v němž si připadá, jak celým světem byl by opuštěn a jako všem by bylo lhostejno, i kdyby umřel ve své samotě... I kdyby umřel... Trudné myšlénky jdou hlavou a v tom srdci ozve se dřív nepoznaný pocit lítosti a hořkosti a smutku. Beznaděj své spáry zatne v rozbolněnou hruď 75 a každý nerv, jenž v těle chvěje se, je jako struna příliš napjatá, již někdo ještě více napíná. Takový smutný den byl. U okna nemocný seděl. Venku pršelo a jednotvárný, monotonní déšť bil do oken. A ten, jenž chorý byl, u okna seděl tiše, bez hnutí, jak často sedával. Tak dlouho už byl jako vězeň, stonal od zimy a nepamatoval už více sám, kdy posledně byl venku. Sedával jen u okna vždy tich a zamyšlen a co jím viděl, domy protější a kousek ulice, kam dohledl, to byl teď jeho svět. Co bylo dál, to bylo mu tak cizí, daleké, jak vězni kouzlo zlaté volnosti, o které sní za mříží vězení. Sil jeho ubývalo pomalu, on cítil, kterak cosi strašného mu hlodá v prsou, pocit úzkosti mu otravoval duši, bývalo mu k pláči smutno při té myšlénce, že zdraví se mu stále nevrací a že snad po něm touží nadarmo. 76 A umřít, umřít... nebyl ještě stár, chtěl žít, v něm byla touha života, vášnivá touha po tom životě... Vždy věřil ještě, že se pozdraví, a zdálo se mu, že to právo má, to právo k životu jak ostatní – vždyť přece jenom vždy a každému se nerado a těžko umírá... A on, jak sedával zde u okna, vždy tich a zamyšlen a vždycky sám, žárlivě hledě na ty přešťastné, kdo plni zdraví venku chodili, – on, který trpěl ve své samotě, on, který byl jak vězeň spoutaný, jenž hledí na svět oknem žaláře, on zamiloval si tu vyhlídku, jíž viděl na protější velký dům. V posledním čase tam se zjevila půvabná dívčí hlava, stalo se, že tam to dítě, plné života a svěžesti, – a zde ten nemocný že pohleděli oba na sebe... a jemu zdálo se, že okřívá, že sladká naděj se mu navrací a v jeho chudou, tesknou samotu že padl náhle světlý paprslek. 77 A zdálo se mu, že tím paprskem se celý život jeho vyjasnil i nekonečná vůkol prázdnota – a doufal zas, že bude opět zdráv, a byl tak šťasten při té myšlénce. A stalo se, že ona naproti za květinami naň se usmála – a on byl blažený tím úsměvem, jímž všecka duše jeho okřála. A stalo se, že ráno kynuli na sebe hlavou, němé pozdravy si vyměnili, vroucí pohledy – a pohled z očí toho dítěte byl nemocnému tím, čím vyprahlé je zemi déšť, jímž všecka okřeje. A stalo se, že minul celý den a nespatřil ji ani na chvílichvíli, a tu se zdálo mu, že najednou je kolem všecko prázdné, smutné tak a smutnější, než druhdy bývalo – a tu si uvědomil v duši své, že kdyby ještě zítra celý den ji neviděl, snad ve své samotě by umřel touhou, spatřiti ji zas. 78 A přišla zas a usmála se naň a on jí poděkoval pohledem tak blaženým, jak byl by, ubožák, tím nejšťastnějším tvorem na zemi. A stalo se, že stojíc u okna, snad z koketerie, snad v soucitu, snad v lásce, kterou k němu cítila, snad proto jen, že ji to bavilo, přitiskla něžně růži ke svým rtům a rukou poslala mu polibek. A jemu v tvář se hnala všecka krev a zdálo se mu, že ten polibek horoucí, žhavý cítí na svých rtechrtech, a zdálo se mu, v sladké závrati že umře štěstím příliš velikým... V posledním čase cítil pojednou, že přitížilo se mu na prsou, a ulehl. V těch několika dnech ji nespatřil a jemu bývalo tak neskonale smutno, k zoufání... Jak věčnosť byla každá hodina a po dni nekonečném nastala noc ještě smutnější. Tu v bolesti těch, kdo jsou sami, když jim smutno jest, těch, kteří štěstí vidí z dálky jen a jsou tak opuštěni, vzpomínal 79 na každý pohled sladkých očí té, jež, neznámá, přec jemu stala se tak drahou a tak blízkou, jako vždy se srdci stane bytost předrahá, již nade všecko srdce miluje. Den kolikátý ležel nemocný a opět vstal, přistoupil k oknu zas a v lačné touze oči upíral na okna protější. A minul den a nezjevila se mu. Ve smutku den druhý čekal na ni. Byl to den takový smutný, teskný, deštivý, od rána bylo zataženo už a každé chvíle drobně pršelo. On stále díval se tam naproti, leč po té, kterou viděti si přál a která duši jeho plnila, tam po té nadarmo se díval dnes. A najednou před domem protějším zastavil povoz. Střecha kočáru se v dešti leskla. Potom vyšel kdos a zavazadla podal na kozlík a do vnitř vozu plaid. A za chvíli z průjezdu domu vyšel starý pán a vyšla ona. Byl to jenom mžik, 80 skočili oba rychle do vozu, kočáru dvířka chvatně zapadla a povoz chvílí hrčel ulicí a zanikl. Dál drobně padal déšť... A tomu, jenž tu seděl u okna, se před očima náhle setmělo, takovou náhle cítil prázdnotu a tak mu bylo smutno, smutněji, než kdykoli a lítosť takovou měl v srdci svém, že jeho neznámáneznámá, a přece drahá tak dnes odjela – kam, na jak dlouho, to ví jenom Bůh – a k němu, k němu, jenž tu seděl sám, že nezabloudil pohled jediný, jediný pohled toho dítěte... On dlouho tady seděl u okna a tak mu bylo, jako v chvíli té by byl mu zmizel světlý paprslek, jenž jeho život zlatil nadějí. A bylo mu, že struna napjatá kdes v jeho srdci puká najednou a že je všemu konec. Byl tak sám a bylo mu tak úzko. Hleděl ven a srdce jeho náhlou lítostí se zalilo a oči slzami. 81 A venku, kam se díval v myšlénkách, s té olověné, těžké oblohy, déšť splýval jednotvárný, takový, jenž bez konce se zdá a probouzí ve zcitlivělé duši člověka neklidný pocit náhlé úzkosti... 82 OBSAH. Str. Vzpomínky lásky1 Hráč3 Když včera měsíc plál6 Dnes nepřišel8 Odpoutání12 Oči chudých18 Za těmi okny20 Román dvou šťastných21 Hrdinka naší doby26 Ztroskotáno36 Trojí odjezd45 Pro tebe, mé potěšení56 Ve chvíli rozloučení57 Smutná láska63 I. Odkud as láska přijde k nám63 II. Vzpomínáš si na to64 III. Ó podejmi tu drahou ruku svoji65 IV. Tak tedy s Bohem buď66 V. V té zahrádce naší67 VI. Má duše tvé je stejně blízká68 VII. Šla panenka zamyšlená69 VIII. Na nebi svítí hvězdičky70 IX. Ach, proč jen ta rozmarýna71 X. Hoch bledý smutnou píseň zpíval72 XI. Šel hledat štěstí v cizí dál73 XII. Prstýnkem s modrým kamenem74 Vyhlídka oknem75
E: zd; 2002 [83]