Takový smutný den byl, obloha
od rána byla zatažena už
a každé chvíle drobně pršelo.
Takový den byl smutný, zoufalý,
kdy tíživá a smutná nálada
zapadne maně v duši člověka
a člověk, aniž sám by věděl, proč,
v takové chvíli náhlé tesknoty
zoufalé prázdno cítí v srdci svém,
takové prázdno, v němž si připadá,
jak celým světem byl by opuštěn
a jako všem by bylo lhostejno,
i kdyby umřel ve své samotě...
I kdyby umřel... Trudné myšlénky
jdou hlavou a v tom srdci ozve se
dřív nepoznaný pocit lítosti
a hořkosti a smutku. Beznaděj
své spáry zatne v rozbolněnou hruď
a každý nerv, jenž v těle chvěje se,
je jako struna příliš napjatá,
již někdo ještě více napíná.
Takový smutný den byl. U okna
nemocný seděl. Venku pršelo
a jednotvárný, monotonní déšť
bil do oken. A ten, jenž chorý byl,
u okna seděl tiše, bez hnutí,
jak často sedával. Tak dlouho už
byl jako vězeň, stonal od zimy
a nepamatoval už více sám,
kdy posledně byl venku. Sedával
jen u okna vždy tich a zamyšlen
a co jím viděl, domy protější
a kousek ulice, kam dohledl,
to byl teď jeho svět. Co bylo dál,
to bylo mu tak cizí, daleké,
jak vězni kouzlo zlaté volnosti,
o které sní za mříží vězení.
Sil jeho ubývalo pomalu,
on cítil, kterak cosi strašného
mu hlodá v prsou, pocit úzkosti
mu otravoval duši, bývalo
mu k pláči smutno při té myšlénce,
že zdraví se mu stále nevrací
a že snad po něm touží nadarmo.
A umřít, umřít... nebyl ještě stár,
chtěl žít, v něm byla touha života,
vášnivá touha po tom životě...
Vždy věřil ještě, že se pozdraví,
a zdálo se mu, že to právo má,
to právo k životu jak ostatní –
vždyť přece jenom vždy a každému
se nerado a těžko umírá...
A on, jak sedával zde u okna,
vždy tich a zamyšlen a vždycky sám,
žárlivě hledě na ty přešťastné,
kdo plni zdraví venku chodili, –
on, který trpěl ve své samotě,
on, který byl jak vězeň spoutaný,
jenž hledí na svět oknem žaláře,
on zamiloval si tu vyhlídku,
jíž viděl na protější velký dům.
V posledním čase tam se zjevila
půvabná dívčí hlava, stalo se,
že tam to dítě, plné života
a svěžesti, – a zde ten nemocný
že pohleděli oba na sebe...
a jemu zdálo se, že okřívá,
že sladká naděj se mu navrací
a v jeho chudou, tesknou samotu
že padl náhle světlý paprslek.
A zdálo se mu, že tím paprskem
se celý život jeho vyjasnil
i nekonečná vůkol prázdnota –
a doufal zas, že bude opět zdráv,
a byl tak šťasten při té myšlénce.
A stalo se, že ona naproti
za květinami naň se usmála –
a on byl blažený tím úsměvem,
jímž všecka duše jeho okřála.
A stalo se, že ráno kynuli
na sebe hlavou, němé pozdravy
si vyměnili, vroucí pohledy –
a pohled z očí toho dítěte
byl nemocnému tím, čím vyprahlé
je zemi déšť, jímž všecka okřeje.
A stalo se, že minul celý den
a nespatřil ji ani na chvíli,
a tu se zdálo mu, že najednou
je kolem všecko prázdné, smutné tak
a smutnější, než druhdy bývalo –
a tu si uvědomil v duši své,
že kdyby ještě zítra celý den
ji neviděl, snad ve své samotě
by umřel touhou, spatřiti ji zas.
A přišla zas a usmála se naň
a on jí poděkoval pohledem
tak blaženým, jak byl by, ubožák,
tím nejšťastnějším tvorem na zemi.
A stalo se, že stojíc u okna,
snad z koketerie, snad v soucitu,
snad v lásce, kterou k němu cítila,
snad proto jen, že ji to bavilo,
přitiskla něžně růži ke svým rtům
a rukou poslala mu polibek.
A jemu v tvář se hnala všecka krev
a zdálo se mu, že ten polibek
horoucí, žhavý cítí na svých rtech,
a zdálo se mu, v sladké závrati
že umře štěstím příliš velikým...
V posledním čase cítil pojednou,
že přitížilo se mu na prsou,
a ulehl. V těch několika dnech
ji nespatřil a jemu bývalo
tak neskonale smutno, k zoufání...
Jak věčnosť byla každá hodina
a po dni nekonečném nastala
noc ještě smutnější. Tu v bolesti
těch, kdo jsou sami, když jim smutno jest,
těch, kteří štěstí vidí z dálky jen
a jsou tak opuštěni, vzpomínal
na každý pohled sladkých očí té,
jež, neznámá, přec jemu stala se
tak drahou a tak blízkou, jako vždy
se srdci stane bytost předrahá,
již nade všecko srdce miluje.
Den kolikátý ležel nemocný
a opět vstal, přistoupil k oknu zas
a v lačné touze oči upíral
na okna protější. A minul den
a nezjevila se mu. Ve smutku
den druhý čekal na ni. Byl to den
takový smutný, teskný, deštivý,
od rána bylo zataženo už
a každé chvíle drobně pršelo.
On stále díval se tam naproti,
leč po té, kterou viděti si přál
a která duši jeho plnila,
tam po té nadarmo se díval dnes.
A najednou před domem protějším
zastavil povoz. Střecha kočáru
se v dešti leskla. Potom vyšel kdos
a zavazadla podal na kozlík
a do vnitř vozu plaid. A za chvíli
z průjezdu domu vyšel starý pán
a vyšla ona. Byl to jenom mžik,
skočili oba rychle do vozu,
kočáru dvířka chvatně zapadla
a povoz chvílí hrčel ulicí
a zanikl. Dál drobně padal déšť...
A tomu, jenž tu seděl u okna,
se před očima náhle setmělo,
takovou náhle cítil prázdnotu
a tak mu bylo smutno, smutněji,
než kdykoli a lítosť takovou
měl v srdci svém, že jeho neznámá,
a přece drahá tak dnes odjela –
kam, na jak dlouho, to ví jenom Bůh –
a k němu, k němu, jenž tu seděl sám,
že nezabloudil pohled jediný,
jediný pohled toho dítěte...
On dlouho tady seděl u okna
a tak mu bylo, jako v chvíli té
by byl mu zmizel světlý paprslek,
jenž jeho život zlatil nadějí.
A bylo mu, že struna napjatá
kdes v jeho srdci puká najednou
a že je všemu konec. Byl tak sám
a bylo mu tak úzko. Hleděl ven
a srdce jeho náhlou lítostí
se zalilo a oči slzami.
A venku, kam se díval v myšlénkách,
s té olověné, těžké oblohy,
déšť splýval jednotvárný, takový,
jenž bez konce se zdá a probouzí
ve zcitlivělé duši člověka
neklidný pocit náhlé úzkosti...