To jsou ty květy naší zahrady,
to je ten dech, svou sladkou vůní známý,
to je ta vůně, v níž jsme sedali,
když strážný anděl náš byl ještě s námi.
A bývaly to chvíle předrahé,
bez voněl tiše a ty květy rděly
se nachem čistým, když v těch jarních snech
jsme v besídku si sedli osamělí.
A večer tiše splýval po horách
a v každou hruď se tolik štěstí lilo,
šum stromů táhlý chvěl se nad námi
a klekání kdes v dáli hlaholilo...
A jak ty růže vůní dýší kol,
mně zdá se, že se s hůry na mne dívá
ta jedna tvář tak láskou zářící,
ta bílá skráň tak teskně zádumčivá.
Ó stíne drahý, co tvůj velký dech
a co tvé bílé čelo chce teď u mne,
co na mé skráni vlídná ruka tvá
a co tvé oko ovlhlé a dumné?
Ó že tě zase, zase musím zřít,
jak čelo tvé se stínem teskným halí
a jak jsi snila velký, věčný sen
a jak tvou rakev květy vystýlali...
A jak s tím trpkým, tichým úsměvem
v tom loži svém jsi bez pohnutí spala
a jak k té rakvi víko vkládali,
a ty’s jen tiše dál se usmívala.
Kde je ta chvíle, v zvonů kvílení
když duněly ty těžké, tvrdé hrudy –
tvůj hrob už první travou zarůstá,
dál světem bloudí znovu syn tvůj chudý.
Teď čelo darmo v dlaň mi upadá
nad květy těmi, pozdravem z té dáli.
Dech růží kolem, ale zdá se mi,
jak divným tesknem v duši by mi vály...
Ó sestro má, v té naší zahradě
tam po té zimě nové růže pěsti,
až novým jarem krví rozkvetou –
vždyť pod nimi kdes spí nám naše štěstí.