Co bylo tady jarní krásy, pele,
co bylo tady kouzla, vůně, krás,
co bylo tady záře rozechvělé,
co bylo květů, které spálil mráz,
co vůně táhlo ze zahrad i luk,
co paprsků, jež milým teplem hřály,
co zpěvných vln, jež pod jich retem tály
a splývaly tak ve souzvuk!
A kdo to vyčte z těchto stromů holých,
z těch procházek, kde chodil jednou v snách,
a z toho vichru, který skučí v polích,
a z mlhy, jež se plouží po skalách.
Z těch mlčících a opuštěných hnízd
kdo vyčte, že tu ptáci pěli jednou,
než zima stáhla loktušku svou lednou
přes teplo těchto drahých míst.
A kdo to vyčte na tom ostrém hloží
a žlutém listí, jež tu zbylo nám,
že na všem plál kdys čistý úsměv boží...
Je teskno mi a já si vzpomínám,
jak, matko drahá, dnes v té dáli spíš,
a vítr, jenž se nad tvým hrobem chvěje,
i mně sem dýše mrazem beznaděje –
ty nic už drahá necítíš.
A dívám se, jak slunce v mlhy padá
tak zarudlé, jak pláčem rudý zrak –
a líto mi, že’s umřela tak mladá,
a myslím si, až budu také tak
a kolikrát to slunce ještě as
tu pozdravím – – Je pozdě, půjdu spáti
a jak ten den se nikdy nenavrátí,
tak také ty, jak odešla’s.
A vzpomínám si, jaký je můj podíl
v tom životě a co mne čeká víc,
a vzpomínám si, jak jsem dlouho chodil
dnes hřbitovem. – Tam dítě sklánějíc
se na rov matčin, dívalo se v snách
na cizí tváře... a teď k horké skráni
je tisknu v duchu, zrak se slzám brání
a já se chvěji v vzpomínkách.
A opět kráčím ulic pestrým vírem,
ten všední hluk, ta řeč mne studí dnes
a bolí mne, že na tom světě širém
jsem sám a sám – Už soumrak k zemi kles’
a umřel těžký, podjesenní den
a tma se plouží nekonečnou dálí
a chmurami kdes časem hvězdy vzplály
a mlhou světla luceren.
A kmitavé jich světlo vírem ulic
se rozlévá, tu večer chodí lid,
tu mladá choť, se k muži vroucně tulíc,
tu věčný rej – tam dole věčný klid –
tu žert a smích – a šperky vidíš plát –
A já z té vřavy, která v sluch mi kvílí,
a z této záře chtěl bych, matko, chvíli
tam v dáli na tvém hrobě stát.