Jak slunce vysvitne a travou zkvete pažit
a zazelená se tam venku, u nás doma,
zas každý strom i keř i stezka povědomá
v těch jara úsměvech mi duši bude blažit.
Rád znovu zatoulám se do polí a do lad,
po mezích omládlých, kde ve své kráse prosté
petrklíč vykvete, mateřídouška vzroste
a kde zas kukačku uslyším z lesů volat.
Zas mile uvítá mne rodná moje víska,
můj drahý rodný kraj, kam vždycky letím s touhou
a po němž poznovu vždy celou zimu dlouhou
v těch smutných ulicích den za dnem se mi stýská.
Ten smutek hořkých dnů, to všechno bude za mnou,
ty smutné ulice, mně cizejší den ke dni,
a hořké starosti i trudy, boly všední,
vše sotva vzpomínkou jen bude bezvýznamnou.
Proč marnou lítostí ten svátek duše zkalit,
když všechno dokola je ples a zář a soulad,
při písni skřivánčí když volně smím se toulat
zas rodným krajem svým, jenž celý sluncem zalit!
Ó, kouzlo samoty, jež sladce duši zmámí,
ó, tiché pěšiny, kde nová tráva klíčí,
ó, louky májové, zdobené petrklíči,
zas k vám se navrací a rád váš starý známý!
Zas uvítáte mne, vy lesy moje šumné –
a mladost odkvetlá, zmizelá v světě kdesi
alespoň na chvíli zas ke mně přisedne si
a s písní na svých rtech zde zastaví se u mne.
A zdát se bude mi v tom kouzlu sladké chvíle,
že znovu oživli mí prchlí dnové mladí
a cosi hebkého že skráně zas mi hladí,
jak v dobách minulých dvě drahé ruce bílé.
Co na tom, s očí mých že slza maně sklouzla, –
to přejde... pravda-li? Vždyť bouře jiné přešly,
že vždy se zachvěješ, poznovu vzpomeneš-li, –
a přec v tom krásném snu, ach, tolik bylo kouzla...
Zas pocit lítosti v tvé duši maně ožil,
jak lidé luzný sen ti drsnou rukou rvali
z té duše raněné – a darmo ptáš se, zda-li
jsi maně do cesty jim stébla nepoložil.
Tvou otrávili číš a co ti v srdci jednou
vykvetlo růžemi, to porvali a rvou ti...
Přec ještě vzpomínka tě zabolí a rmoutí, –
leč ne, zde není těch, kdo na tě kámen zvednou!
Zde mír a samota a svaté ticho vůkol.
Zde možno šťastným být, kde daleko jsi lidí,
těch, kdo se věčně rvou a věčně nenávidí –
leč zde tě krásnější a lepší čeká úkol!
V svém drahém domově, jenž vždy tak mile sdílný
co drahých vzpomínek bez konce pro mne chová,
rád, světu uniknuv, vždy navracím se znova
tam, odkud vyšel jsem, zas do otecké dílny.
Rád vždy zas vyhledám svá stará, milá dláta,
s nimižto vyrost’ jsem – ach, kde ten věk můj dětský!
A duší táhnou mi vzpomínky zašlé všecky,
nad hlavou skloněnou jak den mi za dnem chvátá.
Tam kdesi ve světě dál mohou rvát se zatím
jak smečka hladová, jež za lupem se žene –
jen tiché vzpomínky v své duši usmířené,
rád světu celému se ve své dílně ztratím.
Hle, okno otevru, jež planá réva věnčí –
háj, starý kamarád, mi pochvaluje práci,
mně hledí do oken tak z blízka, pějí ptáci
a jejich písnička se ke mně nese zvenčí.
Ta píseň, brachu, je už tisíc roků stará
a nikdy nestárne. Sám vzpomeň, život lidský
jak jde a zaniká a jen ta píseň vždycky
od věků k věkům dál se stejně ozve z jara.
A člověk teprve, když zvolna stárne, ptá se,
zda bylo vždycky tak, že stromy bíle kvetly
a ptáci zpívali v den májový, tak světlý,
vstříc jarním paprskům a květů bílé kráse...
A náhle je mu tak, že dosud nikdy nevšim’
si těchto divů všech tak jako dnes, tak z blízka,
když srdci najednou tak zhluboka se stýská,
že sám kdys loučit se tu smutně bude se vším.
Ach, stárnem, příteli, a naplní se dnové,
kdy jednou také my svou dokončíme práci –
a z jara zase dál si budou zpívat ptáci
a v muže doroste zas pokolení nové...
Tak v práci minul den. Nádherný večer svěží
se snes’ k těm předrahým a požehnaným nivám.
Z aleje lipové sám v tichý kraj se dívám,
co zvonek rozhoupal se na sychrovské věži.
Ó vy, jimž tento hlas k poslední zvonil pouti,
můj otče, matko má, má sestro, bratři milí,
mně svaté vzpomínky se nitrem rozvlnily,
jak jednou šli jste vy si v posled oddechnouti.
Ne, není ztraceným takový život lidský,
byť prostým byl jak váš a byť byl sebe chudší,
když ti, kdo vzpomenou, jen lásce vždy se učí,
jak celý život váš jí posvěcen byl vždycky.
Já stanul zadumán a mlčky chýlím skráně.
Kraj rodný přede mnou se táhne v dál a kdesi
tam ze vsí zapadlých v setmělé zatím lesy
májovým večerem zní vůkol „Anděl Páně...“
Široce rozložen se zelená a bělá
kraj drahý přede mnou, ty lány polí zkvetlé,
můj Ještěd, starý druh, s tím bílým bodem Světlé
a čnící nad obzor báj Trosek zkamenělá.
Široký, svatý klid v rozlehlé padá nivy,
večera svatý mír i v duši mé je odlit.
V té velké samotě lze jednou se zas modlit
za ty, kdo mrtvi jsou, i za ty, kdo jsou živi...