Písmo líčí nevesinské beže,
a jakmile písmo nalíčilo,
s Nevesině s širokého pole
pašovi je do Trebině slalo:
„Ujče milý, Huseine pašo,“
v písmu píše, „pamětno-li tobě,
před lety jak v stu tisících vojska
slavný onen Ćuprilić náš vezír
na tu Černou obořil se Horu,
od jednoho jak jí tehda konce
s šavlí protáh’, s mečem, ke druhému?
Nad Sitnici tehda, nedaleko
Orahova v širém onom poli
vše to vojsko černohorské potřel,
Černohorcům hlavary a kmety,
všecky vůdce do sledního pobil.
Po něm pak, když odtud zase táhnul,
nezůstalo kromě holé skály,
skrvavených spálenišť a rumů,
nesmírného po všech krajích nářku,
hladu, bídy, žalu a bez mála
samých vdov a samé sirotiny.
Avšak hleďme, ve krátkém zas čase
nezkrotné jak vzmohlo se to plémě!
Včera teprv zabili mně bratra,
mně to bratra a sestřence tobě!
Nevěříš-li – na Trninu pohleď,
v Trnině tam na vysoké věži
vytýčenou hlavu jeho uzříš!
A jaký byl junák to! Sám ty víš,
do cara že nebylo mu rovna!
Vzhůru tedy, ujče uražený,
– nebo nejen mně, i tobě, ujče,
na příkoř se stalo! – pozdvihni se,
vojsko to své seber, ať pak táhnem
na proklatou spolu na tu chatru,
bratra mého ubitého mstíme,
potupu tu krví zahladíme!
Avšak, ujče, na tom nepřestaňme;
ano příkoř spáchanou tu na nás
potupou jim ještě větší splaťme!
Vímť já, ujče, o krásné tam žínce,
o Mojsově, trninského kneze,
rozmilé to hospodyni mladé;
spanilatě, bělounka a něžna,
jako bílá na horách to víla,
štíhlá, žebys ohnul ji jak proutek,
pružná, žeby rozhoupnutím jedním
přese dva se přešinula koně!
Jednou již, to tehda, když já s vojskem
vezírovým na Trninu vrazil,
z Mojsových jsem dvorů si ji vyved’,
do dvorů pak svých co robku uved’.
A proklatá kjaurka spropadená
tvrdou hlavu má, a co já se jí
nadomlouval, natrýznil a naklel,
poturčiti nechtěla se, ani
kuběnkou mně býti. Uprchlatě.
A ta, ujče pašo, až ji uzříš,
ta by, pane, pro tebe tak byla,
a pak třebas po tobě i pro mne!“
Písmo to jakmile paša přečet’,
na nohy hned skočil, hned v tu chvíli
ze třiceti střílet velel kusů,
a z nich střílet tři dni nepřestali
a tři noce, pokud se všech se stran
nepřehledné nestáhlo se vojsko,
od Trebině a pak s Nevesině,
od Ljubině a pak s Gacka pole,
od Klobúka a pak od Mostara,
z Foče až a z Nového Pazara.
Do dvacíti plných do tisíců
na tom Gacku shluklo se ho poli;
a to, brate, sprostá žádná luza,
samý rek a obr, až z nich hrůza!
Pak se zdvihli, na Nikšići táhli,
pod Nikšići táborem si lehli. –
Neví o tom po vší Hoře Černé,
neví o tom živá duše žádná,
leč jediná pohorská ta víla,
ana kolmém na čeřenu sedí,
s výše dolů na rovinu hledí,
Černohorcům hranice tu hlídá,
nepřátelé blíží-li se, zvídá.
Ta, jak vojska sílu hroznou zřela,
nemeškala, křídla rozepjala,
na Kčevsko hned pole zaletěla,
na Lysé tu usedla si Hoře,
kneze Mojsa volati se jala.
Víla volá, knez se neozívá,
an již z rána odebral se z dvora,
od té doby nevrátil se ještě.
A jí mladá ze dvora tu knezka:
„Co pak zase, žalu prorokyně,
co že zas, že hory bouříš, doly?“
A jí víla s hůry: „Co že zase?
Od Trebině Husein zdvih’ paša
ve dvacíti tisíci se vojska
a s ním klouče Ljubovićů beže.
Pod Nikšići táborem dnes leží,
zejtra pak vám na Trninu vrazí,
Trninu vám popleniti míní,
vyvrátit pak, s prstí vyrovnati,
a pak tebe v nové unést robství!
Pohroma, hle, na vás již se valí;
a kde knez, kde sokolové horští?“
A jí z dvora knezka na to mladá:
„Ať je, nových prorokyně žalů,
ať tu knez či není, – s tvé tam výše,
nešťastná, co volání tvé platné,
za ním kdo by ve boj šli, kdy nejsou?
Co jsou byli Černohorci chrabří,
pod šavlí ti vezírovou padli;
sečné kdo se ubránili šavli,
turecké ty pošlapali koně;
tureckých pak kdož jsou ušli koní,
Sitnice ty pohltila řeka.
Vylidněnať Černá naše Hora,
bojovníků prázdna a tu nikdo,
kdo by proti vybijčům jí bránil,
leč jen samy plačnice a vdovy,
slabé dívky, osiřelá děcka.
Nechť – ať přijdou! Trninu nám mohou
vyvrátiti, s prstí vyrovnati,
šavlemi mne sirou posekati, –
v otroctví mne živu nedostanou!“
Nedořekla mladá ještě knezka, –
hle tu knez! A ten, jakmile slyší,
oč že běží, „Nestarej se,“ praví,
„nestarej se, knezko moje milá!
Vylidněla nám-li Hora Černá,
přece, chvála bohu, nevymřela;
zpustěna-li, přec neopuštěna;
nebo v lásce má ji pán bůh zvláštní.
Postřílej jí sokoly dnes všechny,
přes noc zase po skalinách ze hnizd
ze zakrytých vyklubou se mladí!“
Šel pak, písma ihned dvoje napsal,
na Vuka to Jabučina jedno,
posla s ním hned k Velestinu poslal:
„Vzhůru, bratře, jdou zas na nás Turci!
Seber, bratře, ta svá sokolčata,
na Papratnu na pláň s nimi poleť!“
Na vévodu Miliće pak druhé,
posla s ním hned do Bělicka poslal:
„Vzhůru, bratře, jdou zas Turci na nás!
Seber, bratře, ta svá sokolčata,
na Papratnu na pláň s nimi poleť!
Nebo líto trebiňským je pánům,
a nejvíce ono nedorůstče
stěžuje si Ljubovićů beže, –
za devět že’s výtečných prý bratrů,
jež ti tehda přepadli jsou Turci,
v Trebině pak na smrt umučili,
jedním jen mu odměnil se bratrem!
Pročež vzhůru! Dlužni nezůstaňme!
Po právu ať s ním se vyrovnáme!“
Posly odbyl, trninských pak co tu
mladých hochů v čerstvosti sám sehnal,
kčevských také několik k nim přibral,
na pláň s nimi na papratskou spěchal.
Písma zatím vévodům jak došla,
vévodové ihned poskočili,
po bělických dolech, po ćeklinských
svěžích co tu výrostků a kloučků
sebrali, k nim velestovských mládců,
ozrinických přibrali též hlouček,
na pláň s nimi na Papratnu táhli.
I byla to, brate, podívaná,
pod večer kdy na vysoké pláni
na papratské za slunéčka sklonu
černohorské sešlo se to vojsko!
Na rovině dole hnědých Turků
plno vše jak mravenců a černo;
na výšině pozakrytých v houští
Černohorců, že až k smíchu, hlouček!
Na rovině dole na široké
samí obři, samí staří práči;
na stěně nad nimi na vysoké
bezvousý a něžný samý klouček!
Bezvousí jsou, ale v mladé hrudi
junácky jim mladé srdce buší, –
kloučata jsou, chrabrost však je pudí,
dobře vědí, na Turky co sluší!
Do půlnoci za měsíčka svitu
na výšině zdrželi se v skrytě;
po půlnoci, měsíček když zhasnul,
hory doly tma již kryla čirá,
na páže tu dlouhé pušky vzali,
se stěn do stěn odvážnými skoky,
houštinou pak tichounkými kroky,
s výše dolů na pláň lézt se jali.
Po břiše, jak hadíkové v trávě,
tábora se blíže doplížili
neviděni po tmě, neslyšeni.
A tu knez k nim: „Hoši černohorští!
Pušky chopte, handžary teď taste,
s hulákáním na Turčíky vrazte!“
A mu pada v slovo jedno klouče:
„Nechtěj toho žádat, kneze, na nás,
bychom Turky po tmě napadali,
v čiré bychom tmě se s nimi prali!
Posviťme si, kneze, raděj na ně,
podlehnem-li my, nechť aspoň shlédnou,
na kom že si dobyli jsou slávu;
zvítězíme-li, by aspoň zřeli,
jací to jsou reci, co je zbili!
Svícnů s sebou nemáme-li žádných,
bílé stany za to oni mají, –
a ty že prý hoří jako z louče,
a ty, pane, svitu dost nám dají!“
Řeklo klouče, a knez nezabrání.
A jak ještěr v kameni se plazí,
mezi stany odvážné tak klouče,
za ním v dáli druhé, třetí, čtvrté, –
a než, brate, počítal bys do sta,
se čtyr stran již žárem planou stany!
Hoj, jaké to ze tuhého snění
nemilé se Turků probuzení,
probuzených jaké vrávorání,
vrávoravých ze planoucích stanů
v děsném zmatku jaké utíkání!
Neletí tak poplašených vrabců,
mezi ně když rána padla, hejno,
s papratské jak pláně do Prentina
bez oddechu letěli jsou Turci,
z Prentina pak na kokotské stěny;
a za nimi Černohorci mladí,
a za nimi z dlouhých pušek kule!
Jako slunka za polední doby
jasná zář, tak ve dálnou jim dáli
rudý k tomu svítí stanů požár.
Od Papratny do prentinských vrchů
pět set leží poražených Turků,
od prentinských co jich do kokotských
do stěn, ani spočítati možná.
A znáš, brate, kokotské ty stěny,
žeby ani nepřeletěl sokol!
Avšak ani na nich poděšení
nemají, hle, Turci žádné stání.
Střemhlav, jako v zápětí by peklo,
se stěn dolů na druhou se stranu,
odkud přišli, horem pádem vrhnou.
Nezví jak živ žádný, co jich při tom
pohynulo, co jich došlo domů!
I nechali Černohorci mladí,
nechali je s pánem bohem skákat;
sami odtud domů zas se brali,
vítězné si písně zpívajíce,
radostnou k nim střelbu dávajíce,
ze ležení Turků slavnou kořisť
s sebou vzíti neopominuvše:
se starého berana to rouno,
z Prentina jejž unesli jsou Turci,
pašovi pak ku večeři pekli;
chraptivého kohouta, jejž chudé
pod Kokotem zabavili bábě,
aby dne je před rozsvitem budil;
Roganovu kulhavou pak herku,
před lety již odvedli mu z chléva,
od té doby na pochlubu všude
s sebou vedou, – a dvě staré lžíce,
popovi jež ukradli jsou v loni,
stříbrní že jsou to bůžci, mníce.
Slavnější však mnohem kořisť ona,
jižto vedou na provaze dlouhém,
padesát to agů, begů, hodžů,
a jim v čele Huseina pašu
se sestřencem Ljubovičem begem.
Osmanských to výtečníků výbor,
proslulých jak v boji, tak i v písmě
po všem kraji Hercegovském kosů.
Za výkupné na koních co za ně,
na dobytku, na stádech jen ovčích,
na Trninu poženou ti Turci,
odměřil bych dukátů hned korec;
za výkupné na hotovém, bratře,
na zlatě co přinesou a v stříbře,
kdo ví, sám-li žoldan pán má tolik!
Šťastně kčevské překročili pole,
ve veselí na Trninu táhnou.
Hle, tu blízko Trniny kdy došli,
od Trniny v ústrety jim s nářkem
zarmoucených matek, vdov a sester,
osiřelých nevěst truchlý průvod,
a jim všechněm v čele mladá knezka
ruce lomíc, horké slzy roníc.
A jí knez: „Což, Kristino, má ženo,
cože lomíš ruce, slzy roníš,
z boje když ti navracím se vítěz,
veda s sebou omladinu naši
vítěznou, a neschází jí jeden,
veda s sebou na hojný nám výkup
osmanských, hle, reků četný zástup
a jim v předu nevesinské beže?“
A tu jemu knezka: „Cože pláču,
ptáš se, cože bílé lomím ruce?
Ó kéž bych si černé byla oči
vyplakala nad tebou a bílé
v hrozném bolu přelomila ruce,
do toho než uzřela tě táhnout
do boje, než navrátit se z něho
uzřela, Roganoviće, takto!
Zajatých že četný vedeš zástup?
Není, kneze, na tom světě, není
výkupu, že zarmouceným matkám
nahradil by syna, sestrám bratra,
vdovám muže, sirotině otce!
Ljuboviće že mi vedeš bega?
Vedeš-li ho, proč ho vedeš živa?
na puškách proč neneseš ho mrtva?
Cože ne dost, ze tvých že mne tehda
unes’ dvorů, útlého že děcka
ukrutník mne odtrh’ od kolébky;
nedost na tom, do plného roku
v potupném že otroctví mne držel: –
a já teď, když v rukou on ti uváz’,
za bídné ho odtud za výkupné
na svobodu vyjít abych zřela
tobě na stud, jemu na výchlubu,
a mně na žal na neskrotný, věčný?
Mstít své ženy ty-li’s opomenul, –
nuže tedy – pomstím já se sama!“
Slovo vyřkla, knezovi pak z pasu
přibroušený vytasila handžar,
máchla jím, – a od ženské sťat ruky
v trávu kles’, jenž znectit mínil ženu.
Trninské což ženy jedva zřely,
zahanbiti knezkou nedaly se,
mladým rekům od boku a z pasu
handžarů a šavlí chopily se,
na Turky se s křikem obořily,
a jak knezka, činily též ony,
jedna syna mstíc, tam bratra druhá,
třetí muže tu, tam milce čtvrtá, –
a které se nedostalo zbraně,
ze plotu ta vytrhla si pláně,
nebo z kleče kůl, vrhla se na ně.
Byla seč to, paměti že není
o podobné ani v písních pění,
na Horu co Osmanci se derou,
s Osmanci se Černohorci perou: –
ve velikém boji malá hádka,
na dluh mnohý malá jenom splátka!