Plály vínem zlaté číše, plály oči žárem,
jediný jen starý kníže mlčel nad pohárem.
„Jaká chmura, slunko naše, tvoje čelo stíní?
Vylétli snad z doupat zase na lup Tataříni?“
těžké meče uchopivše bojaři se ptali.
„Hoj! vždyť věru dosti dlouho naše zbraně spaly!
V teplé krvi havranů těch napojíme oře,
hejna jejich zaženeme do černého moře!“ –
Usmívavě pozved kníže hrdé čelo svoje:
„Ó jak jste vy, děti milé, nedočkavi boje!
Nevylétli v naše kraje Tatarové draví,
ale vpadly upomínky do mé staré hlavy. – –
Právě rok je dnes již tomu. – Unavený honem
ulehl jsem ve stín vrby na pažitě vonném,
zřel jsem, jak se u mých nohou jasný pramen pění
a šum jeho zkolébal mne v lehké polosnění.
Náhle mne však probudily svěží, dětské hlasy, –
děvčat dvé si u potoka pletlo zlaté vlasy.
Zpola ještě pouhé děti neznající bolu,
brodily se v jasné vodě, dováděly spolu.
Pak usedly pod olšiny a s tajemnou tváří
vyprávěly pohádku si o šedivém cáři.
Kterak, když mu sto let bylo, dobrá lesní víla
nejkrásnější smrť si vybrat jemu dovolila. –
Nezaslech jsem konec bájky. Plaché, bujné děti
rozběhly se po lučině věnce uvíjeti.
Od těch dob jsem bez výsledku často v dumách hádal,
kterak volil cář ten šedý? Jaké smrti žádal?
A kterou smrť já bych volil, kdyby dobrá víla
cestu k hrobu vybrati si mně snad dovolila.
Milé děti, právě dnes již plných sto let je mi,
brzo, brzo pokryjete moji hlavu zemí!“ –
V oku na půl lehký úsměv, na půl slzy bolu,
sivou hlavu k ňadrům sklonil. – Ticho kolem stolů.
Bojaři se zadumali, na vše padla tíseň. –
V tom u dveří javorových zazvučela píseň:
O slunéčku Vladimíru i o slávě jeho
vyprávěla prostá píseň slepce pocestného.
Píseň lidu neumělá, ale z prsou vzatá,
jeho povzdech, jeho jásot i modlitba svatá.
Vším, co cítil národ celý, v jasném tonu zněla,
Požehnání Vladimíru z dálky přinášela. – –
Blaženě se usmál kníže. – Hlava jeho klesla,
v tonech písně huslařovy smrť se k němu snesla. –