Buď mi pozdraveno!
Pozdraveno,
Oudolí mého domovu drahé,
Jak se tu rozléháš
Před mým okem v slzách plesajícím,
Posledními
Loučícího s tebou se dne
Ozářeno červánky!
S vlnošumným šperkem osetých polí,
S rozestřeným kobercem květoucích luhů,
S lesknavým pasem jekotné řeky,
S každou chyží, každým domkem, každým stromem,
O družko mladictví mého,
Buď mi pozdravena!
Na vrchu onoho pahorku,
U paty pomníku
„Osamělosti“ zasvěceného,
V lesknoucím se rosou
Jarním ránu,
O kolikrát sem sedával!
Slzícího mého oka
Toužebné hledy
V dálku těkaly bezkonečnou,
A srdce a duše
Mocným se mi dmuly pudem,
Prostory změřiti světa,
Ach! modrými horami
Touhám mým skrytého,
A modrým nebem.
Pod onu lípu
Ve chladný stín,
Unaven dlouhým
Doly a horami blouzením,
Kolikráte sem si sedal
V poledním parnu!
Spočinout chtěl sem
A klidu, ach! klidu
Nemoh’ sem nalézt;
Neb v žilách se mi proudilo mocně,
A myšlénky konaly skutky
A záměry kuly.
Pahorku, pomníku, lípo!
Ještě vás vidím
Všecky, jak před mnoha lety,
Nezměněné, nesestárlé.
Ač já – já!
Jak se k vám opět vracím,
Zase vás vidím?
Života nátiskem
Unaven, zemdlen;
Všedností, ouskoky, boji
Ohromen, skrocen;
Oklamán láskou,
Nadějí zmámen,
Opuštěn vírou,
Na moři života rozbouřeném
Vyhostěnec bez kotve –
Jak se k vám vracím,
Zase vás vidím!
Dávno minulých co časů pověst
Provívá mi to duší;
Poražených co vojů davoria
Hřímá mi to srdcem;
Ač pružnosti ducha zmrtvené
Nelze se zmužiti,
Hynoucím v nečinnosti myšlénkám
Nelze se vzbuditi
K novému žití.
Jen upomínek slze ronící zefir
Přes záměrů mých mrtvoly věje,
Jak na hřbitově tamto
Soumraků rosné vánky
Přes hroby vějou
Mrtvého světa.