Labuť.
Slyš! z dálných vod, co žalm tajemné noci,
Jemný se vznáší k sluchu mému hlas,
Ach, vezdy novou neukrotnou mocí
Starou v mém srdci touhu budí zas.
Po vodě labuť s tichým žalem plyne.
Skála se v pěnném lůně zdvihá temná –
O ni svá prsa raní, než zahyne,
A s krví horkou první se jí vine
Zpěv z plných ňáder, píseň dušejemná.
A já! – já světem smutný poutník chodím,
Svých citů nesa celou tíseň s sebou;
Myšlénky vše, jež v ňáder lůnu plodím,
Co stínů sbor životem s sebou vodím –
A chci, o pěvče vln! jen umřít s tebou!
111
O kéž bych mohl duši svoji celou,
I s touhou svou, svou nadějí, svým přáním,
S tím tajným bolem, s láskou se vší vřelou
Vypěti v tichou dobu osamělou,
Ach! jedním dechem, jedním pozalkáním.
112