„Ženo! přestaň pořád vrčet,
Jako had vždy na mne sičet!“
Zakřik’ mlynář Toničku;
„Jakobych ti mlejn prohejřil,
Nebo se ti zpronevěřil,
Že mám rád svou opičku!
Zdažli jest to něco zlého,
Neboli co neslušného?
Musilabys sprostá býti,
Bys neměla vědy míti,
Že má každý zvířátko,
Kterému rád pochlebuje,
Hladívá je a celuje,
Jako vlastní robátko!
Vezmem ku příkladu psa!
(Jestiť to jen mršina!)
Tobys mohla kroniku psát,
A nic přitom netřeba lhát,
Co ten mívá za časy!
Mnohému, než jeho psíka
Ťuknulbys jen do kotníka,
Vyrvi raděj za vlasy! –
Jiný má rád špačíčka;
Lidé se naň v radě ptají –
A on doma pilně krájí
Z masných krámů srdíčka! –
A coby se o koních
Dalo říci, o kočičkách,
O papoušku, veveřičkách,
O broucích a motejlích!
Chtělbych ti jich napočísti,
Žebys přitom mohla spřísti
Len na sedmi kuželích! –
Tedy mně nech šelmičku –
Roztomilou opičku!
Beztoho jsi pouhý blázen,
Myslíšli, že já jen v kraji
S tímto zvířátkem si hraji
A naň týdně nakládám.
Projdi vísky, projdi města,
Pět jich najdeš sotva ze sta –
(O ženské se nehádám!
Ač jsi tolikrát mne sama
Přesvědčila, že i s váma
Musívá opička hrát!) –
Pět povídám sotva ve stu,
Kteří do těch hájů cestu
Nebudou, co ryba vodu,
Ctít a milovat a – znát!
Jen že najdeš mnoho lidí,
Jenž se k tomu znáti stydí,
A svou drahou opičku
Pod zámečkem leckde mají,
S ní se denně objímají
V ledasjakém koutečku.
Cobych se to za ni styděl?
Není za mé peníze?
Není pěkná, není hezká,
Není – jak teď moda česká,
Vše chce míti ouhledné,
Třeba vnitřku byla hlinka! –
Není, pravím, outlininká,
Že se cívkou proflekne? –
Příliš velkou nemiluju,
Jak říkáme opice!
Pak jsou z toho paviáni,
Všelijací velikáni,
Co se líhnou v Africe.
Ale tento sobolíček?
Tento zlatý milostníček?
S tímtě radost žertovat;
Když mi na hlavu si lehne –
A z té se mi nikam nehne –
Hned ti jaksi jsem co ptáče;
Jazyk jako máslo mladne,
Krev tu v srdci ažaž sladne,
Žilka s žilkou v těle skáče! –
Když s ní kráčím po své cestě,
Buďto ve vsi, buďto v městě,
Nebo naší uličkou:
Soused na souseda mrkne,
Loktem do lokte ho trkne:
„Tu jde mlynář s opičkou!
Tenť pak nikde bez ní není!
Máli pak dnes každodenní?“
Ptají se – „či sváteční?“
Z toho šibalové soudí,
Voda-li se hojně proudí,
Malá-li, neb zpáteční? –
Ty se tomu, ženo, divíš?
Myslíš, že to možné není,
Aby byla jednou všední,
A podruhé slavnější? –
I to věřím! To je zříti,
Jak dostane kdy co píti:
Jest-li nápoj slavnější,
Dá-li se jí piva, vínka,
(O vodě tu ani zmínka!)
Nebo silná rosolička –
O! to cítí má opička,
A dle toho vyhlíží.
Nejmilejší je jí vínko;
Na to se až třese, žínko,
Když se k němu přiblíží;
Po víně jí kvetou tváře,
Lesknou se co ranní záře,
Z očí jiskry jenom srší,
Od ust slova jak když prší,
Tělo celé hebounké!
Pivo-li se jí však dá,
(Musí ale chleba míti!)
Tu se opička má zdá
Cele jiné zvíře býti:
Jazyk ztuhne polehounku,
Hýbá sebou pomalounku,
Očka v klapky zapadnou;
Upřímnost jak topol roste,
Bratří chtí být všickni hosté,
Dokud na smrt nesvadnou.
Pak ti, jako Kunětice,
Staví hrady v povětří;
Povídá, co zasloužila,
Co před dávným časem byla,
A co bude pozejtří.
Po kmínovce, po perlovce,
A jak se ty špiritusy
Nyní všecky jmenují! –
Dělá zase jiné kusy –
Ačtě málokdy jich zkusí,
Jenom když k ní zabloudí!
Slovem, jak se kdy co pění,
Tak se její tvářnost mění,
Tak rozdílný její zrak.
Můj však duch jí povždy chlebí,
Protože mi na mém nebi
Rozplašuje každý mrak. –
A pročež tě napomínám,
Zatni zoubek někam jinam,
A nech mi mou opičku.
Žádný není mramor ve zdi,
Jedenkaždý v světě jezdí
Na nějakém koníčku!
Ať ti kdo chce jak chce mluví,
Že to zvíře jedovaté,
Že mnohdykrát rozum zmate,
Ba že pytlíku škodí –
Mlynář, který sešedivěl,
A opičku nikdy neměl,
Ten se teprv narodí!