„Že není ho? A jak by nebyl, když přec je!“
strýc Chmelík u kamen zas notuje.
Dnes vykládal nám dlouhou chvíli,
neb doma jenom ženské byly.
„Jak slyšel jsem, dál povídám;
však ledaco říc mohu sám.
Fojt starý jednou s vorem plul,
proud silný byl, a vichr dul.
,Co platna pouť mi daleká,
když doma radost nečeká?
Mě žena doma čeká jen,
jež plátno bílí, přede len.
Co dal bych za to, kdyby vstříc
mi děcko neslo hebkou líc!
Líc červenou jak růžičku –
jak zlíbal bych tu hlavičku!
Už modlívám se ulehna,
proč Bůh nám dětmi nežehná.‘
Dál točí veslem, zkaliv zrak,
až leze vor jak těžký mrak.
Tu starý hrad ční jako výr,
tam proud se ouží v prudký vír.
Řve, ječí, píská, stříká, vře,
z vln propast vždy se otevře.
A na břehu, ó, zlatý svit!
Tam děcko dal kdos na pažit.
Je rozvázána peřinka –
kam odběhla as maminka?
A nikde ves ni chalupa;
strach Fojtíka už obstoupá.
,Bůh sudiž sám a nezatrať,
to krkavčí tu byla máť!‘
A znova k břehu pohlednul
a s lekem děcko zahlednul,
jak kutálí se v spoustu vod,
jak jeho pláč vln přeřval rod.
,Můj Bože, spas to robě, spas!
Nedej je vlnám na pospas!
Své srdce mu dám, zahrádku,
mou ženu ať má za matku!‘
V ráz trhl veslem – okamih –
už dětské ruce z vody zdvih.
Ó, Kriste, zažeň přeludy!
To ruce jakés obludy
se vynořily bujaře,
kol šíje spialy voraře.
A hlava leskle zelená,
v ní oči – skýlka červená.
A od hlavy až do paty
je netvor hnusně chlupatý.
S travnatých paží, prsou, zad
mu crčí voda – jaký chvat!
Rty mlásknul, div se nezaškýt,
vší silou Fojtíka se chyt.
Však Fojtík nebyl z rodu bab.
On zaklel: ,Škrab se z vody, škrab!‘
A rozevzteklen sevřel ho,
z vln táhne ho, tak dlouhého.
Jak starý kořen vytáh jej
a do kozelce svázal, hej!
,Ty zkázo lidu, stvůro psí,
je čas, bys už byl na pensí!
Dám za oltář tě, mrcho, v kout,
a bude u nás aspoň pouť.
Jinde jen čerta na stěně,
my živého mít budeme.
Processí přijdou v parádě,
budou tě táhat po bradě.
A s nimi peněz hromada,
zahejsá s farou osada.
Péc budou perník, cukroví,
srdečka milé, hochovi.
Prodávat budou obrázky,
ty zázračné i od lásky.
Děťátkám na mls růžence
a na modlení baběnce.
Ofěru, svíčky budou lít,
a hlavně budou všichni pít.
Sám vystavím si hospodu,
týt budu z žízně národu.
Ty dostaneš však loupání:
co svátek, dvojí kázání!‘
Pak nacpal dýmku, zakřesal
a zabafčiv plul s vorem dál.“
Tak strýc nám dětem vykládal,
k nám strach jak jež se přikrádal.
„Jak slyšel jsem, dál povídám;
však ledaco říc mohu sám.
Já viděl jsem ho při muzice
a jindy opět na rybníce
se honit v kočárku, a jak!
Ba chodíval i na jarmak.“
– „Ach, jděte, starý šantalo!“
„Vždyť ze fráčku mu kapalo!“
hned dušuje se, zamhourá.
„A jindy jako kocoura
jsem uviděl ho na brodě,
jak žblunk a už byl ve vodě.“
„Ach, Kriste, jaké ohavy!
Rač zachovat nás při zdraví!“
tetička stará zazívla
a z ošklivosti odplivla.