Jasno v horách, jasno v dole,
paní obchází si pole.
„Což na jednom živobytí!
ze lnu může rubáš býti;
košilička dlouhá, bílá,
ráda bych ji muži šila.“
Paní ví, čím srdce vadne,
ví, čím v těle krev vychladne.
Slunce jak by vyhořelo,
podzim přišel, léto mřelo.
V letě manžel postonává,
v podzim manžel dokonává.
„Nebudeš mne míti více,
pojď sem k loži, rozžži svíce.
Svět se kolem se mnou točí,
zatlač, paní, kalné oči.
Nemohu-li více žíti,
pokojně chci v hrobě shníti.
Z hedbáví mně rubáš uší,
jak se spravedlivým sluší.
Třeba dokonal já v pátek,
neválej jej do mše v svátek.
Neupřádej ve sobotu,
ať neposleš na mne slotu,
nemohl bych shnít pak v hrobě,
smrt bys předla sama sobě.“
Zvoní zvony na vše strany
zvoní, zvoní troje hrany.
Zvoní, zvoní na vše strany:
Hladem chudí – jedem páni.
Mračno v horách, mračno v dole –
„Obohacím svaté pole.“
Paní vraští bílé čelo:
„Nač by hedbáví být mělo?
Což s rubášem za novotu!
Upředeme ve sobotu, –
hotovi jsme do mše v svátek, –
aj – proč zemřel manžel v pátek!“
Dlouho, pane, nežli tobě
zroste kvítí na tvém hrobě;
dlouho, nežli tráva zroste –
a již k svatbě jedou hosté!
Jedou hosté, prach se zdvíhá –
„Strojte hody, čas ubíhá!
Ať se čistotou vše bělí,
jizba, dům i dvůr můj celý!
Aj, zde ještě lenost vaše
nechá zbytky od rubáše.
Což nám babské do povídky –
do plamenu s těmi zbytky!“
Než se paní k ohni sehne,
žhavý plamen ven vyšlehne.
Letí domem divá paní,
letí rudý plamen za ní.
A než v poplach zvony bijí,
plamen věnec svůj dovíjí;
a než k pomoci se brali,
černé kosti vyhrabali;
a než hosté se tu sjeli,
místo svatby – pohřeb měli.