„Je slabosť to a zvyk jen lidí,
již líně hledí k osudu –
mne křižovat se neuvidí,
co živ tu s vámi pobudu.
Já s holou hlavou kolem Krista
a nešel s prstem na čele –:
Z vás mnohým krov se k rakvi chystá
a v blahu dlí má chalup čistá,
jak podušek když nastele!
Jen rozumu v to bodnout hrotem
a víry v prach se rozdrtí –
jak nic nebylo před životem,
tak prázdno je tu po smrti.
Či hodina vám byla štědrá
za modlení ta přemnohá?
Ať řeže mráz, ať pálí vedra,
v byt útulný se chytrý vedrá –
a blázen zmírá u Boha!“
A kolem stolu na soudruhy
pak sedlák Mudra hrdě shléd’ –
má mnohý juž tak život tuhý
a mnohý čítá řadu let;
leč po těch slovech každou tváři
jak mráz by s vichrem v koru svál,
přec nikdo neděl: Bídný lháři,
jenž od mladosti hlídá k stáří
krk vytylý a pak nic dál!
A nikdo neděl: Co pak hřeje
ty děti dnes i po roce,
když bída padla na veřeje
a hrouda země na otce.
A nikdo neděl: Co pak sílí
těch všechněch lidí dlaň i dech,
co slunce, stín má v pouť sta mílí
a proč, když konec přec se chýlí,
ten kříž se chvěje v lidských rtech?!
„Dlaň titěrná a zrak váš slepý,“
smích Mudrův rázem k slovu pad’,
„si nedochůdčat hračky lepí,
by svědomí v nich mohlo spát!
Ať jakýmkoliv je vám zjevem,
je hozený to křížem trám –
a před tím shnilým, prázdným dřevem,
byť tich’ i dech mi v boku levém,
já nesmekl a nesmekám! –“
Jak vstát chtěl každý naposledy,
dlaň na stůl padla po zvyku
a hrdý smích pad’ na sousedy
a Mudra chytil za kliku.
A v tichý kraj, kde spí i zvíře,
v noc měsíčnou, jak byla dnes,
teď lidským rtem a lidské víře
smích divoký se Mudrův nes? – –
Kde v tlumu skal se cesta tratí
a Mudra šel tu k domovu,
kříž veliký u větrem klátí
a on tu zůstal drze státi:
„Nuž tobě řku tu poznovu.“
A chytil kříž svou silnou dlaní
a nocí šel jen lomu sten.
„Což u věčném’s tam Kriste spaní?
Já k životu tě budím jen –!...“
A shora pád a výkřik zdola:
a Mudra mrtev k zemi kles’,
a k jeho hlavě rozražené,
teď nepokryté, obnažené,
ten velký kříže padl tes.