Těch míst tak rádo se mi vzpomene:
Úhledné domky, čistě bílené,
se táhnou křížem od zdí kostela,
a nad ním chalup směs tak zvetšelá,
jak Kristův trn, vtisknutý do čela.
Jen došky střech a nic víc netrčí
z těch obložených dřívím chatrčí,
zkad jako dlaně okno vyzírá.
Zda žije se tu či jen umírá,
je těžko říc’, leč každý cítí to.
Pak pastviny, kus země na žito,
a velký les se táhne kolkolem,
nad bídou na hoře i vlídným údolem.
Kde k chatrčím svah náhle doklesá,
pěšina vede křivá do lesa.
Je stále širší – rok co rok
ji vyšlapuje bídy krok.
„Tu sekeru skryj dobře kabátem!
Jeť blesk v tom každém oku proklatém,
jež po nás slídí jak psi hladoví –“
dí starý Kocna zticha synovi,
když u dveří zastrčiv závoru
dal pěšinou se k lesu nahoru
z těch chatrčí. – „A krok svůj pobídni!
Jsouť s dnem ti lidé trochu nevlídni,
za suk by stáhli kůži s člověka,
ač za smrčky se sotva proseká
tím živobytím každý našinec.
Vždyť nezahynout je dnes těžká věc;
a byť i krev’s jim nabíd’ za chleba,
jak tátovi ti řeknou: Dareba!...
Však dnes se, myslím, něco vydělá,
co nahradí nám práci docela.
Kde ostruží se cestou provléká
a u skal končí panská paseka,
tak mnohý smrček, pěkně zaštíhlý,
mé bystré oči ondy zastihly.
Groš bude na lék; teplo se stravou
snad zotaví nám matku churavou...“
A v nadějích, při nichž krok neklesá,
tak chutě vešli oba do lesa. –
„„Tu, táto, hleď, jak hustě větvemi
se sklání strom ten velký ku zemi –
ba nevěřil by, kdo se nedívá,
těch trámů z něho, toho paliva!““
Děl starý Kocna, chvíli něm –:
„Mám vzpomínku tak mnohou, drahou v něm.
Ba se špatnou se každý poradí,
kdo o strom ten mi prstem zavadí!“ –
A v les šli hloub, kde houšť a paseka
a netknuto ni stopou člověka.
A když juž bylo, co je potřeba
na teplý krb a trochu na chleba,
zatáhli hbitě smrčky do houští,
kde sotva paprsk větev propouští,
a odešli. Syn mlčky za tátou
se shýbal pod větve tou cestou klikatou.
Až v místě tom, kde hustě větvemi
peň mohutný se sklání ku zemi,
se Kocna zastavil a k oddechu
se synem used’ volně do mechu. –
Kol bylo šero. Lesem tu a tam
jak zář by sálal jakýs drahokam,
a v smrčků jehličí a v dubů lupeny
jak pel by padal čistě zlacený,
až šero prorváno tou stkvoucí tkaninou
prchalo každou větví skulinou.
Jim nad hlavou v tom stromě košatém
a po lese chvat šumný za chvatem,
a každá sněť jak plna životem
se probouzela ptačím tikotem.
„Toť chvíle je – tak sám si starý děl –
v níž na všecko bych v žití zapomněl,
i na bídu i život ztracený,
jenž by i horším býval bez ženy.
Ba nikdy místa toho neminu,
bych neprožil tu ranní hodinu
a nespočinul rád zde po práci,
kde zašlé chvíle duch mi navrací.
Pak myslím si, že je ta duše má
jak jiného, jenž děl mi: ničema!
Však životu se těžko navyká,
když v mláď juž padne bída všeliká! – –
Bez lásky mateřské a bez otce
mne do světa vrh’ osud divoce.
Já nepoznal, co je to rodný práh
ni skýva domácí. A kdo-li sáh’
mně na čelo a vlasy pohladil
– jak každý rád má za těch děckých chvil –
a kdo-li děl přec: Dítě milené! –
ty rty i dlaň vždy byly z kamene!
Však v tuhé zimě krutším byl můj los,
když do školy jsem chodil sdrán a bos
a kolem všichni, jako spanštilí,
mne, vývrhele, se jen štítili –
a já byl přec jen dítě nevinné!
Bůh může-li, ať jim to promine.
Leč za ty úsměchy a osten ústrků
má dlaň se octla mnohdy na krku
té lůzy panské, které scházel cit!
Však do krve já za to býval sbit!
A tak mně zbyla pouhá samota
jedinou lepší družkou života.
A ze školy když za stůl bohatý
se druzí rozběhli, já shrnul záplaty
si na tělo a běžel do lesa
a mlčky hleděl v Boží nebesa
bez modlitby – vždyť matky neměl jsem! –
leč s pravdivým své duše ohlasem.
A pták pěl přece píseň nade mnou,
strom šuměl dál svou báji dojemnou,
jas nebe mělo jako nad jiným – –
ten les mně koutkem byl vždy hostinným
v zimě i v létě. Když ne jináče,
já pod tím stromem dal se do pláče
a v slzách bol tak krutý utopil,
jejž z lidí těch kdos sotva pochopil. –
A přece někdo. Bylo na čase,
bych s životem se utkal v zápase.
Pak záhy dlaň mou hbitou, mozolí,
po celém našem znali okolí;
a kde jim líto bylo zvířete –:
však Kocna dřív a líp to uhněte! –
Leč staré zlo i za čas vniklo sem,
a všickni na mne zřeli úkosem
a v práci mnohý, drzý, pacholek
cos uštěpačně o mně, matce řek’...
A tu zas soudruh věrný, jediný,
mně zbyl jen les do těžké hodiny.
Leč v samotě je zrnem mnohý hřích.
A mě tak bodal lidí prst i smích,
a ač jsem byl dřív toho předalek,
já chtěl jej stupit – jedem kořalek!
A pak juž valem, jak to chodívá,
mne táhla k sobě bída hrozivá.
Bez denní mzdy, bez práce celé dny
jsem trávil život útrap bezedný.
Jak psa mne z práce všude vyštvali.
Bylo to večer. Všecek zoufalý
jsem pod stromem tu, s hlavou skloněnou,
svou duši sytil dnů těch ozvěnou,
bych otrávil ji k žití docela.
V polích i lese práce dozněla
a celým krajem vánek klidu táh’ –
jen duše má tonula v mrákotách.
V tom, jako pták když pírko upustí,
cos vedle mne tak plaše zašustí –
a Anna, s níž jsem často pracoval,
s tak hlubým okem, v lících nach i pal,
tu stála řkouc – byl dech to perutí –:
„Tu, Václave, ten kousek nesu ti...“
Ne skývu chleba – jaro, ptačí zpěv
měl do mé zimy její milý zjev;
ne skývu chleba – pozdrav andělí,
jímž nebe mrtvým život udělí;
ne skývu chleba, nesla všecko mi,
čím tmavá noc v jas dne se prolomí.
A než mi pramen slzí zrakem trysk,
já milou Annu v náruč jal a tisk’.
Když bez vlády a rdíc se držela,
v dlaň líbal jsem ji, v ret i do čela.
A nad námi v tom stromě košatém
vše umlkalo v tichu napjatém,
by lidí dvou ten šťastný prsou dech
i ptáci cítili i chvěl se v lupenech.
A kolem nás a v blízku, podáli,
vrcholky stromů vlídně kývaly,
a ze vsi zvonku milé klekání
jak slavilo by naše setkání. –
Pak v jasu myšlének a duší souzvuku
my domu vedli se jak děti za ruku.
Ba měl jsem domov, když se stala mou
na cestu života tak mhavou, neznámou.
Ač po nás lidé trním házeli,
my žili tak, jak v Boží neděli.
Vždyť byla dnů mých zlatým paprskem,
jenž v úsměchu těch lidí přemrzkém
mně svítil přec jak slunce za léta,
pod nímž i hloh se v skále rozkvétá.
Ba kdyby si mne byla nevzala,
i dnes by říkali mi – kořala!
Však nic se nezměnilo později,
když přezděli mi za to „zloději“
v obecních schůzích. Ale každý rád
po straně přišel dříví kupovat.
A já je sekal, já je v lese krad’!
Ať červ se cestou jak chce prohlodá,
je sotva k tomu Boží příroda,
by na ni měl jen boháč monopol,
kde nezasil si ani trávy stvol!
Já nikam nešel prosit o skývu,
jen pracovat jsem chtěl jim v poctivu;
a přec, když krok mne k jejich dveřím táh’,
psa postavili všude před svůj práh.
Jsem z kovu dnes – mne sotva poraní
hrot těžkých dnů, ni lidské zhrdání;
však matka tvá, již mnou tak pokleslá,
ty rány ústrků a bídy nesnesla –
a jestli ona, drahá, zemře mi,
pak všemu klnu, co je na zemi.“ –
A starý Kocna, v tváři bled,
se rázem vzchopil, kde byl sed’.
A po bolestném usmání
jen syna popad’ za dlani –
a v duši předtuch osnovu
hnal pěšinou se k domovu.
Noc skonávala. Třetí den.
Syn zdvih’ se z lože vyjeven
a vedle rázem hodil dlaň:
„Do lesa, táto – rychle vstaň!“
Leč prázdno tu a ani dech.
A k matce tich šel po prstech,
sáh’ na hlavu a ramena –
tak studená, tak studená!
A sotva mocen výkřiku
do lesa hnal se ve mžiku.
A tátu volal po lese –
však nic, než listí chvěje se.
„Tatíčku, táto – já tu jsem –“
v ostruží dal se poklusem
a v pravo, v levo: „Odpověz!“ –
Leč jako dřív, jen mlčel les.
Na nohou, tváři, krve pal
pod známý strom se rázem hnal;
tak v duši teskno, až tuh’ sval
a jak by tušil pohromu,
když zrak svůj zdvih’ už zdáli –:
a táta visel se stromu
a ptáci v hnízdech spali.