KVĚTEM JE TVÉ SÍLY VZDOR!
Příteli Fr. X. Svobodovi.
Co Bůh nám dal, je hlubší cit
než to, v co sáhnou davy denní,
ať pro svých choutek nasycení,
či k ráně cetky navěsit;
než to, co v hloubi tvého nitra
rozruší lidských pomluv hrot,
ač pokrytecká ruka zchytra
kdys dlaň tvou stiskla pro život.
Co Bůh nám dal, je hlubší cit
než smýkati se v prachu s nouzí
a zítra s ní, ač duch se vzpouzí,
číš orgií až ke dnu pít –
s tou vřavou vstoupat, klesat stále,
jak svět si hrdě poručí,
být otrokem, v ní vidět krále,
dlaň v poutech mít, květ v náručí.
[65]
Když mdloby spár tě na mžik chyt’
a v mlhu slábne záře oka
a z ran, co dal, dav krev tvou loká,
jíž, pokud žiješ, není syt;
a když i vzněty činů schopné,
jež srdce tvého nesou pel,
ať v závisti či rád juž kopne
tvůj druh i skrytý nepřítel –
pak myslet si: To všecko teď,
čím plnil jsem své celé žití,
jak mušku svět si rukou chytí
a zbude v ní jen prach a smeť,
a jsem, jak děli, nuzný, malý,
a cíl jsem ztratil života,
vždyť všímvším, več se mé příští halí,
jen beznaděj se mihotá;
pod vším tím klesnout, věřit jen,
že prsou vznět i květ se ztrácí
a tupě zmírat resignací
a proklít snah svých den i sen:
Ó otroku, kdo’s pouze chápal
ten bol, jenž byl ti davem vryt!
V tvé duši ukryt větší zápal,
co Bůh ti dal, je hlubší cit!
66
V těch myšlénkách, jak hlavou letí,
když nad prací dlíš opuštěn,
hle, zřítelnice šíří se ti
a jizba nemá stropu, stěn.
A smetí jsou ti věci kolem,
ty rosteš k nebi, nad obzor –:
čím zhrdli tebou, jest jen stvolem,
a květem je tvé síly vzdor!
67