My nevěděli, jdem’-li tam,
po čem jsme z duše práhli,
když prchali jsme shonu, tmám,
v mír boží neobsáhlý.
My nevěděli, jdem’-li tam –
jen lásky čistý drahokam,
dnů našich, kroků vůdce,
snem Zítřka před a s námi plál
a za ním my tak rádi v dál
šli šťastni s rukou v ruce.
Až ty jsi řekla: „Kdekoli,
jen spolu když tam budem’!
Ať ráj to lesů, údolí,
či chýš je v kraji chudém.“
Až ty jsi řekla: „Kdekoli!
Nás touhy všední nebolí
po chtivých lidí tretě –
jen tobě když to sílu dá,
a naděj’ má, kdys přechudá,
zas svěžím zahlédne tě!“
A jako úsměv nebe sám
by zlíbal naše čela:
V zátiší rajských tklivý chrám
ta cesta naše spěla.
A jako úsměv nebe sám
už stínem lesů snes’ se k nám
a dýchá v naše spánky –:
„Pojď na prsa, má rozmilá,
ať plnou je nám idyla
v tom ráji u Studánky!“
Na výspě leží tichý kraj –
jen ku zdaru v něm, lide, zraj!
Jdu zmámen kouzlem lesních cest,
kde zřím jen svěží naděj’ kvést;
leč v odchod se mně zrak už kalí –
či mraky se to s hranic valí?
My nechcem’ odtud, ještě ne,
vy lesy, snivě zelené!
Kol na úbočích z mlází ční
ty stromky jako vánoční –
však rukou dětí vypěstěny
nám na mohutné vzrostou kmeny:
My nechcem’ odtud, ještě ne,
vy stromky, svěže zelené!
Až nové símě na mlází
náš vnuk zde věrně vysází,
kéž jako dnes i krásno příští
jen vznětem z nás a pro nás prýští –:
My nechcem’ odtud, ještě ne,
vy lesy, snivě zelené!
Ba nechcem’ odtud do smrti!
Spíš cizák leb nám rozdrtí,
než vstoupí, lupu chtivý,
v Studánky naší divy. –
Na výspě leží český kraj –
ó haj si jej, náš duchu, haj!
Ozvěnou jsem slyšel zahrát
zašlých tónů melodii:
V kraji lesů, hájů, zahrad,
kde se oči, prsa spíjí
velebnem a zdrojem zdraví,
po větvích kde s písní jásá
kolem stínů paprsk hravý,
kde jen sladký cit a krása
v hebkém tonou objímání –
žil jsem, ssál z těch dojmů zcela
jako z květů motýl, včela,
já a snů mých bílá paní.
Není to pravdou juž – holý dým!
Bože můj, dej, ať se nevzbudím!
Města prach zmijí se točí
v duši mou, skráně i oči.
Vůní, září lemována
k nebi z lesa hledí villa,
kde jen slunným tichem z rána
píseň dne mě pozdravila.
Hledím s okna. Na terasse
bílou stezkou pod lipami
ejhle, Ona kráčí zase!
Lepý zjev, jen z touhy známý,
úsměvem mi sladkým kyne,
vábivým a stále sladším –
a již jako zmámen kráčím
za Ní stezkou v lesy stinné.
Není to pravda juž – holý dým!
Bože můj, dej, ať se nevzbudím!
Ulic prach zmijí se točí
v duši mou, skráně i oči.
Jako bych šel za Ní rájem,
nebo vzlét’ kams na nebesa:
Laškujeme spolu, hrajem’
na potulkách v tichu lesa
a na stezce málo známé
při blouznivém opojení
o lásce si povídáme,
že nad naši v světě není.
U studánky lesní v chládek,
kam jen nebe hledí houštím,
sedám s Ní a do pohádek
o štěstí se lidském spouštím.
Tam v rozkoši objímání,
jež okolí světa nezná,
ssaju z žití přelíbezna
já a – snů mých bílá paní.
Není to pravda juž – holý dým!
Ve shonu ulic a lidí dlím,
denní prach zmijí se točí
v duši mou, skráně i oči.