LIX.
Úvod.
Si natura negat, facit indignatio versum,
Qualemcumque potest.
Juvenalis,Juvenalis.
Dej mi nadzemský cite, dej do mysle,
Bych slovem vroucím zachoval se vlasti,
Lásku bych získal zmužených zdařenců,
Hlúzy nenávisť.
Jen se zas osměl na venek vystoupiť
Můzo upřímná, tvoje roucho skromné
Buď si odporné titěrek milencům
Marně pověstným. –
Jestli v úrodné podaří se půdě
Zrnku nádějný založiť kořínek:
Ha! co les bujný chvěje tam potomstvu,
Okrasa vlasti!
3
Chvála v rozdvojné duši čin budívá,
Cestu zastoupí hana práci marné,
Pevně však kráčí, hledě jen ku cíli,
Čin samorostlý. –
Ať se básníkův nehodím do počtu,
Jméno v písarském cechu mám nezvučné;
Jen kdy příspěvkem podanou Slovanstvem
Úlohu zmenším!
4