LXV. Dvoje světlo.

František Matouš Klácel

LXV.
Dvoje světlo.
Růže své vnadné nevidí si líce, Též nevíneví, jak ret přemilostně dýchá, Aj neví čistá, kdy ji panna tiskne Ňádra za plné. Barvy své nezná duha, šál nebeský, Světla nad temnem znamení triumfu, Již Jehovah sám si volil za věčnou Míru korouhev. Líbě souzvučný ucho tón otřásá, Harfa s rozhřátým si citem zahrává, Však sama chladná neumí posoudiť Kouzlo ve strůnách. Skála nádhernou k nebi lebku zdvíhá, Prsa vypuklé moři zdorně příčí, 30 Světlo však nezná ani volně rostlé Úvahy pevnosť. – Tvorstvo! aj prázdný jsi jenom ty lístek, Když se předmítáš oku v světle všedním, Písmo však zřejmé oku, v němž je svíce Srdce čilého. 31

Kniha Básně (1837)
Autor František Matouš Klácel