LXV. Dvoje světlo.

František Matouš Klácel

Růže své vnadné nevidí si líce, Též neví, jak ret přemilostně dýchá, Aj neví čistá, kdy ji panna tiskne Ňádra za plné. Barvy své nezná duha, šál nebeský, Světla nad temnem znamení triumfu, Již Jehovah sám si volil za věčnou Míru korouhev. Líbě souzvučný ucho tón otřásá, Harfa s rozhřátým si citem zahrává, Však sama chladná neumí posoudiť Kouzlo ve strůnách. Skála nádhernou k nebi lebku zdvíhá, Prsa vypuklé moři zdorně příčí, Světlo však nezná ani volně rostlé Úvahy pevnosť. – Tvorstvo! aj prázdný jsi jenom ty lístek, Když se předmítáš oku v světle všedním, Písmo však zřejmé oku, v němž je svíce Srdce čilého.

Patří do shluku

háj, slavíček, kvítko, kvítek, potůček, slavík, vlnka, pomněnka, větřík, ptáček

508. báseň z celkových 875

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. IV. Rádbych věděl, zdali růže (Josef Uhlíř)
  2. Varoň. (Antal Stašek)
  3. Růže a zvonek. (Josef Burgerstein)
  4. VIII. Růže Vesnou pěstovaná (Vincenc Furch)
  5. None (Alois Vojtěch Šmilovský)
  6. IX. Ovšem růže sladce dyše, (Vincenc Furch)
  7. Řekly sobě růže kdysi, (Jan Neruda)
  8. Probuzení. (Eliška Krásnohorská)
  9. Políbení. (Anna Vlastimila Růžičková)
  10. POMNĚNKA Z ČESKÉHO LESA. (Miloš Červinka)