LXVIII.
Kletba.
Ha ty mračno černé,
Co ty jak dračice skotná
Nad mým čumíš údolím,
Ha chceš zalehnouť slunce,
Obalené příkrovem smrtelným?
Chceš, by osiřela smutně
Má zahrádka i s útlými dítky?
Tolik bys ty světla jen dopřálo,
Co z tvé tlamy soptí sírkové,
A z tvých očí mžením chřestivým? –
Smýšlíš svým lijavcem
Slepiť oči růžím mojim,
By víc neprohlédly vesele?
A hlavičkou nekynuly k nebi,
Pomátly se v srdcích svojich
A ztratily paměť svatou,
Že jim živné vůně prsa plny. –
36
Aj já se směju tvojí hrozbě,
Směje se ti slunce za zádami,
Směje se ti půda mé zahrádky,
Záhuba, co z tvé tváře hrozí,
Úrody příští jest kojna. –
Roztrhne se tvoje zástěra;
A jasnější zář vysvitne –
Otřesou se mé květinky;
Čistější jim zrak procitne,procitne
Po kratičkém slzení;
A ty pozdě poznáš svoji bídu,
Poznáš víru kletby věčné,
Že zlé slouží jen dobrému,
Že konečně padne s hanbou
Vlastní tíží do nížiny.
37