Ve starý chrám Maria Novella
ve Florencii vešel nábožně
jsem před lety, neb chvěla pohnutím
se duše moje, spatřit toužící
ten slavný obraz, v kterém Cimabue
svou božskou vysnil nebes královnu,
madonnu sladkou. Hlavou táhl mi
jak ve vidění průvod mnohohlavý,
jenž v středu svém z mistrovy dílny nesl
ten zázrak umění, co zvony zněly
a zvuky trub vším městem hlaholily;
na berlách, mitrách zlato blýskalo,
a korouhví se celý hýbal les
ve vánku jitřním, který roznášel
kol vůni květů, jež tu na sta dívek
ve skvoucích řízách v cestu sypalo.
Obláčky modré vonných kadidel
se vznášely v jas nebe, nesouce
na křídlech lehkých plesné hymny davů
a modlitby a díky, Bůh, jenž všecko může,
že požehnal té práci mistrově
a v jeho duši dal se zroditi
té krásné vidině... Já v chrám jsem vešel
a našel obraz v lodi zášeří.
Zde v přítmí kaple visel obraz ten,
ten slavný obraz, nad nímž Florencie
kdys jásala a pěla – opuštěn
a nevšímán, a v začernalé malbě
jsem v šeru sotva tvář moh’ rozeznat,
a cos jak stud a jako sklamání
mi duší šlo... A já se zamyslil
nad slávou, davů potleskem a chválou,
nad fanfárami trub a kotlů hřměním,
jak vše to nic, jak vše to míň než vonný
ten oblak dýmu, který vznášel se
kdys nad tím obrazem, když průvod slavný
jej do chrámu nes’ z dílny mistrovy,
míň než ten pablesk, který zatřpytil
se na mitrách a berlách v průvodu
a uhasl. V mé duši pravil hlas:
Tak přejde vše, jen dílo zůstane,
tak, jaké bylo, lepší ne, ni horší,
však dílo samo, bez ozdob a cet,
jež krášlily je, jako bez skvrn bláta,
jímž poházeno zlobou! Tak jsem myslil,
a zdálo se mi, že by otrávila
as hořkost duši mistra, kdyby zřel
květ těch, kdož přišli po něm, a jak zde
je obraz jeho v přítmí zapomněn.
Tu pojednou mi bylo, světlý stín
jak byl by stanul u mne, s obrazu
jak byl by shoup se (v mistrů dílech vždy
spí jejich duch přec!) a mně zašeptal:
Jak bláhový jsi, mladý cizinče!
Má každý duch svou dobu a svůj květ,
pak uvadne. Svět dál jde, hloub a výš,
jde přes tebe, však ne, by zdrtil tě,
leč aby, opřen o tebe, výš stoupal,
a věř, to jistě velký nebyl duch,
kdo závistí svou duši otrávil
před dílem jiných. Kdo byl stupeň, schod,
přes který lidstvo k hvězdným metám šlo,
ten zachvívá se tichou rozkoší,
když dávno znikl skvělý průvod slávy,
jak struna harfy, kdy již opustil
ji dotek ruky... Zmizel světlý stín,
a mně se zdálo, slavná madonna
že s obrazu se klidně usmívá...