Tisíců jazyků hlaholem všeho, co kolkolem,
šumotem listí a snítek, z nichž každá rovna je strunce,
šustotem stébel a stvolů a stonků
a cinkotem zvonků,
jež v trávě se rozvily za noci němé,
tě vítáme, žehnáme, pozdravujeme,
ó, zářící slunce!
My stromy, jež nejvýš se tyčíme v klenuté nebe,
jsme nejdřív spatřily tebe
a vzpínáme k tobě, na hlavách zelené jmélí,
ó, Vykupiteli!
jak druidi staří svá dlouhá, větevná paže;
my lesa věštci a stráže
se klaníme tobě jak v světa prvotné jitro;
ó zahřej nám údy i nitro,
ať v radosti života bezmezné zapomínáme
let tíhy a trudů a vichru, jenž sněti nám láme,
a bolestných nocí, kdy mráz nás hlodával zimný;
ať rány, jimiž tělo nám stůně,
se zcelí a slza vděčnosti naší
ať k tobě se vznáší
s tím šumotem naším, v němž své ti zpíváme hymny,
jak kadidla vůně!
Vstříc tobě jásáme, života zdroji, my ptáci,
svou písní nejkrašší, v které se ztrácí
i úzkost, i bázeň a jediný motiv jen svítí
a stále se vrací:
Ó, blaho lásky a žití!
Vlij v peruť nám sílu, ať vzlétáme k tobě vždy blíže,
nech kvést a zráti vše kolem,
ať země, kam padáme po letu, zem, jež nás víže,
je jediným bohatým stolem,
kde všecko se sytí a tísní,
ať celý jak vesmír, tvou prohřát jásavou bělí,
je jedinou písní!
Viz, motýli, šídla a komáři, mušky i včely
rej tančíme šílený, paprsk jak pokynul slunný,
a v letu a shonu
a ve hře do tenkých tónů
jak ladíme hrudi i křídel svých kovové struny!
Tvým dotykem zámotky pukly,
a z pouta těsných jsi kuklí
nás vyvedl, vítězi, zalil svým radostným světlem.
Ó, tančíme šíleně po lese zkvetlém,
bacchantky vzduchu
opité vínem,
neb nesem si z kolébky mlhavou tuchu,
že žijem jen tebou a s tebou též zhynem
již s večerním stínem!
My květy ti nesem balsám sladkého dechu,
ó, kouzelný života tvorce,
tys k žití nás probudil v trávě a mechu,
ó, pojď a líbej nás horce!
Krev naše i pyl náš i barvy našeho kroje
vše tvé je, vše tvoje,
ó, líbej nás, líbej, jsme tvoje s celým svým čárem,
ó, líbej nás, milenče žhavý,
nechť skloníme hlavy,
neb sladko je rozkvést a umřít v tvé lásce za parné znoje
tvých polibků žárem!
Ó, jásejme, zpívejme všichni tu: žijem ó, žijem!
A světlo, jež pijem,
zas dýchejme dále a šiřme ústy i póry,
i člověk, tvor chorý,
jenž z našich se řádů již vymkl a žije jen v mraku,
ať v stupnici žití
se článkem zas jedním a bratrem sourodým cítí
nás stromů a zvěře a květů a ptáků,
krev smyje, jež ruce mu třísní,
a srdci dá růžemi rozkvést a retům svým písní,
a v jeho ať očích, té dvojí hluboké tůňce,
ať zahoříš znovu na krásy, na lásky lovu,
ó, zářící slunce!