Kdo v zem je zasadil neb zda snad větru let
sem zavál símě jich, už dávno známo není;
ční celé věky tu, jak zřel je dědův děd,
když drahá písmena vyrýval na jich kmeni.
Sněť mnohá uschla jim neb vichrem zlomena,
a jako vražený hrot zbyl tu pahýl po ní,
leč dosud vznášejí svá hrdá temena
do nebes, do oblak, jež nad nimi se honí.
Ba mraků jak by řad táh’ starou jejich hlavou –
vzpomínky dávných let – paměti přešlých věků
o těch, kdo ztratili se kamsi v dáli mhavou,
o bozích, požárech, o vichřic hrůzných vzteku.
Pták zpěvný raděj’ se na sněti houpá květné,
když píseň šveholí, než v jejich věčném stínu;
jim havran zlověstný spíš do koruny slétne
jak smrti předtucha, jež čeká v nočním klínu.
Když vichr ohýbá peň mnohý jako prut
a mladé koruny v něm zmítají se prudce,
jich kmen tu mohutný se zvedá nepohnut,
jen sněti chvějí se jak starcům šedým ruce.
A vánek laškovný když veselou zvěst nese
a mnohý keř a strom až prohýbá se smíchem
a plno šepotu a hovoru je v lese –
jim jak když cizí ples a živá radost hříchem.
Co jim je květů hra, co hmyzu hemžení,
co vlny smích a stesk, co jahody plod zralý!
Nade vším, nade vším v svém slavném mlčení
vždy jakby modlily se nebo vzpomínaly.
K nim, důvěrníkům svým, rád lesních do hlubin
pár zbloudí milenců v dnech tajné svojí lásky,
a básník lehaje v jich obrovitý stín,
sní, že mu šeptají své legendy a zkazky.
Obrázky víry své jim ozdobují kmen
a u pat pokleká jim žena pak i dítě,
jak kult by pravěký, nechť ani netušen,
jim v duši oživl zas mlhavě a skrytě.
Leč ony neslyší, jen pohrouženy v sebe,
hlas lásky: „Líbej mě!“, hlas matky: „Věnec uvij!“
dál jenom spíjejí se nezměrností nebe
a letem oblaků. A s Bohem pouze mluví.