VZPOMÍNKA ZE HŘBITOVA.
My hněvali se trochu. Potom zase
jsme sešli se, však chlad jen ležel v slovu,
a vzdor a tíha chvěla se nám v hlase.
A tak jen maně šli jsme ke hřbitovu.
Tam bylo ticho, bez života tuchy
vše spalo, nad vším táhla zimy doba,
a na hrobě když věnec hnul se suchý,
tu zachvěli jsme, zachvěli se oba.
A pak už nic se nepohnulo kolem.
Vše spalo klidně, bez povzdechu, tiše,
i strom i hroby i ta s dlouhým stvolem
svým žlutá tráva, z které vlhko dýše.
V té chvíli pak jsme pocítili v duši,
jak hněv a chlad náš marný je a dětský,
jak bolesti jsou větší, které kruší,
a usmířeny dřímou tady všecky.
31
Jak zápas větší v tichý klid se mění,
a věčný spánek tiší každou muku,
a nad hroby jak stojí Odpuštění...
My dali si a pevně stiskli ruku.
32