CESTOVNÍ PÍSEŇ.
Ať se to míhá,
honí a stíhá,
pole i les,
večery, jitra!
Nechci být zítra,
kde jsem byl dnes.
Jedeme, jedem’
polí, luk středem,
kde voní květ,
volni jak ptáci,
za námi ztrácí
celý se svět.
Vesnice kynou,
vesnice minou,
kostel i věž,
pole zas, pole,
úhory holé,
kam oko pneš.
86
Sbíhavé meze,
volů pár žeň;
hejno vran v děsu
ulétá k lesu,
zapadá veň.
Z dálky jen kmitne
v záři své třpytné
rybníka kus;
k rokli se kloní,
oči si cloní
pasačka hus.
Z aleje stinné
v slunci ti kyne
rudých pár střech;
zámek to? dvory?
Lokáš jen, chorý,
starých lip dech.
A teď se řeka
pod námi vzteká,
divoká dnes,
pění se k mlýnu
ve olší stínu
přes starý jez.
87
Vše mizí hledu,
k předu jen, k předu,
výše a výš,
z dálky už hory,
prastaré bory
modrat se zříš!
Hluboko dole
luka i pole,
šílený cval!
Hřmíme již vlakem
divokým mrakem
přes hlavy skal.
V hluboku duše
v samoty tuše
tiší se bol,
jak se to míhá,
padá s ní tíha
jak mlhy v dol.
V divém tom letu
na horstva hřbetu
v závrati cest,
v šíru a jase
po dlouhém čase
volno mi jest!
88
A když si v jízdné
cesty vlak hvízdne
do horských čel,
jakoby šťastný
výkřik ten hlasný
z prsou mi zněl!
89