ZLATÉ KLÍČE
Ve hvozdech bouře burácí
a všude světla shasili,
od chýše kráčím k paláci,
jak infant ve tmách zbloudilý.
19
A chorou touhou umírám
po zlatém štěstí neznámém,
ach, po čem, Bože, nevím sám,
jen teskná hudba v srdci mém.
Dál temnem bouře burácí –
mně třeba chvíle oddechu,
mé srdce touhou krvácí,
z tvých dlaní čekám útěchu.
Jsem útlé dítě královské,
jež prchá skřítků zajetí,
ó, kněžno, schyl se k duši mé
a sejmi její zakletí.
20
V tvých prstech klíče ze zlata
ke třpytným sadům Života,
pojď, cesta květy zaváta,
slyš! – slavík v růžích klokotá.
21