V ZAJETÍ TRPASLÍKŮ
1900.
KNIHKUPEC E. WEINFURTER NAKLADATEL
V PRAZE.
[1]
Slovutné Paní
Pí. Hanně Kvapilové,
dramatické umělkyni
posvěceno.
[3]
POHÁDKA
V temnotách mizí údolí
a kdesi v dáli zmírá hlas,
kde poutník s větry zápolí;
královno, hlaďte dál můj vlas.
5
Ať vichr kmeny vyvrací
a jako stébla přeráží,
co venku bouře burácí,
má pohádka vás oblaží.
Ó, kouzlo naší samoty
neruší hlasy člověka,
jen v srdci tiché šepoty,
jak snivá hudba, daleká.
6
LESNÍ TŮNĚ
V kouzelných lesů zátiší,
hlubokou roklí ztajena,
kde ani vánky nedýší,
sní lesní tůně zlacená.
7
Modravé ticho zrcadlí
tajemná její hlubina,
neb v tento úkryt zapadlý
nevniká stezka jediná.
Co náhle ruší hvozdů sen,
že tichý záchvěv jimi táh’?
Les celý chví se okouzlen
a snivý šepot v korunách.
Strom každý větve kolíbá.
Oh! V zlatých vlasů záplavě
se k tůni Sylfa nahýbá
s korunkou čárnou na hlavě.
8
TAJEMSTVÍ
LlLIJE, moje kněžna snivá,
jak rusalka má zlatý vlas,
a když si lesem tiše zpívá,
zní smutnou hudbou její hlas.
9
Pastýři, kteří stáda pasou
u zříceniny ve kraji,
když zří ji bloudit zlatovlasou,
o lesních vílách šeptají.
Z daleka cestu ke mně hledá,
neznámou říší bloudí kdes,
až večer vzejde luna bledá,
ověnčen vstříc jí půjdu dnes.
Pst! tiše, lilie mé, tiše,
ať se ni vánek nedozví,
ni růže, která vedle dýše,
to moje sladké tajemství.
10
OKOUZLENÝ HVOZD
Ó, sestro, tiše v lesů hloub,
kde tajemně vše světélkuje,
kde každý kmen je zlatý sloup
a čarodějka kouzla kuje.
11
Pověstný vrch se otvírá,
kde divy střeží pidimuži,
hlubiny země rozvírá
a tisíc svítí zlatých růží.
Jde měsíc květů, ejsa hej,
tušení bouří hvozdem chvějí,
ó, bílá sestro, pozor dej,
kde temné prohlubiny zejí.
12
V ZAHRADĚ
S větví se větve snoubí,
ze květů tvoříce
od stromu k stromu loubí
a bílé kytice.
13
Nad snětí sněť se věží
ve třpytnou kupoli
a tisíc květů sněží
na cestu k údolí.
A celý sad se třpytí,
jak vílí zahrada,
pozadí zlatem svítí,
kde slunce zapadá.
Bělostné květy snivé
a vonná poupata,
jež sněhem plály dříve,
teď hoří do zlata.
14
A zlato s ratolestí
se řine po květech,
květy si cestu klestí
a dolů kane v mech.
Jak v báji alej dlouhá
plá celá ze zlata
a v srdci věčná touha
umlká dojata.
15
SVÁTEČNÍ DÍTĚ
SVÉ brnění i přilbu zkusím,
dnes na cestu se vydám zas,
v neznámé dálky jíti musím,
kam z hloubi hvozdů láká hlas.
16
Nad hlavou temný hukot lesů,
za sluncem půjdu tisíc mil,
dokud těch květů nepřinesu,
o nichž jsem dlouho teskně snil.
Stříbrný štít chci v slunci nésti,
rek báje, dítě sváteční,
kam vkročím, musí růže kvésti,
v ráj změním háje smuteční.
V roh zlatý, k pasu zavěšený,
až mocně vichrem zaduji,
s rachotem puknou skalní stěny
a draci prchnou do slují.
17
Se zpěvem půjdu jako vesna,
kde bílý zámek vyrůstá,
princeznu zlatou zbudím ze sna
polibkem lásky na ústa.
18
ZLATÉ KLÍČE
Ve hvozdech bouře burácí
a všude světla shasili,
od chýše kráčím k paláci,
jak infant ve tmách zbloudilý.
19
A chorou touhou umírám
po zlatém štěstí neznámém,
ach, po čem, Bože, nevím sám,
jen teskná hudba v srdci mém.
Dál temnem bouře burácí –
mně třeba chvíle oddechu,
mé srdce touhou krvácí,
z tvých dlaní čekám útěchu.
Jsem útlé dítě královské,
jež prchá skřítků zajetí,
ó, kněžno, schyl se k duši mé
a sejmi její zakletí.
20
V tvých prstech klíče ze zlata
ke třpytným sadům Života,
pojď, cesta květy zaváta,
slyš! – slavík v růžích klokotá.
21
MATCE
BOLESTNOU cestou šla jsi dlouhou
v zlých trpaslíků území,
nemocná nezkojenou touhou
po sněném ráji na zemi.
22
Královno elfů, kráčíš tichá
kol zlatých mříží zamčených,
kterými cizí vůně dýchá
z Života zahrad plamenných.
Nádhera tvojich květin v sadech
na dálných březích vykvétá,
a modravý má luny nádech
a vilami je zakletá.
Tam za ruku mne vedla’s k zdroji
do modrých stínů, abych pil,
a touha lká teď v duši mojí:
zpět do kouzelných zahrad vil.
23
Nejasná touha sladkých štěstí,
jichž zemské kraje nehostí,
mne svedla na osudná scestí,
kde touha pláče lítostí.
24
HLASY
NEZNÁMÝCH hájů klenbou stinnou
zjevení světlá splývají,
třpytnými prsty na mne kynou
a na mýtinách kývají.
25
V korunách stromů šumot stálý
a neslyšené ševely,
kdos moje jméno volá v dáli
a na rtech cítím pocely.
U cíle surmy lovců dují,
já dosud ve tmách bloudím sám,
váhavý krok svůj zastavuji
a hlasům v dálce naslouchám.
26
JESEŇ
Improvisace k „Princezně Pampelišce“.
ZLACENÉ listí padá k zemi,
do zimy všechno opadá,
obloha svítá haluzemi,
jež pavučina opřádá.
27
A pod listím se cesty ztrácí,
jež vedly lesem do světa,
do slunných krajů táhnou ptáci,
labutí hejno odlétá.
Kdes v dáli věčný tulák zpívá,
že pampelišky zahynou,
a jeho píseň zadumčivá
podzimní splývá krajinou.
28
ZAKLETÝ ZÁMEK
KRÁSNĚJŠÍ hrad než kněžny sen
snil v sadě růží bělostných
a hudba zněla celý den
do krajin skřítků závistných.
29
Leč odjel kníže do světa
kouzelnou hledat zahradu,
kde zlatá Růže vykvétá
ve vytouženém Doradu.
A zámek v rozvaliny kles’,
zpustošen skřítky údolí,
jež rušil věčné hudby ples
a hlásných rohů hlaholy.
Netroubí s věže trpaslík,
že ke hradu se blíží host,
jen temnem bloudí táhlý vzlyk
a tichým smíchem šumí hvozd.
30
Že straší v zámku, říká lid,
když v skalách pláče ozvěna,
a poutník, jenž tu nucen jít,
se chvatně křížem znamená.
31
TOUHA
MÁ duše velmi bledá
churaví dlouhá léta,
co sněné květy hledá
na pustých stráních světa.
32
Se zpěvem do hor vyšla
a na syringu hrála,
tu náhlá mdloba přišla,
ze které touha vstala.
O vzkvetlých stromech fíků
sní ve závějích sněhu,
o háji mandlovníků
ve mrazu ostrém šlehu.
O bouři nezkrocené,
když modrá jeseň tichá
do mlhy pozlacené
nyjící smutek dýchá.
33
A touhou nezkojenou
nadzemské slasti hledá
a rozkoš, pouze sněnou,
jíž země nikdy nedá.
34
RUCE
LASKAVÉ ruce bílé,
krásnější rukou princezen,
v mých smutků planou chvíle
jak liliový sen.
35
Mne hvozdem vedou tiše
po skryté stezce mírných dum
a otvírají skrýše
k zakletým pokladům.
Jak rád bych hlavu složil
do jejich dlaní andělských
a soucitem jich ožil
ve chvílích smrtelných.
Ó, ruce snivé krásy,
ze říše vidin neznámé,
mé něžné hlaďte vlasy
a tište boly mé.
36
PRINCEZNA
PRINCEZNO útlá, bílá,
se zlatým vlasem královen,
ty’s moje dobrá víla,
já princem v hadrech jen.
37
Můj palác, hudbou znící,
jenž ze zlacených jezer čněl
nad carství, tiše snící,
ztroskotal Nepřítel.
Před nehod chraň mne šlehy
a soucitně se ke mně schyl,
o chvílích sladké něhy
já smutný teskně snil.
Tvá táhlá, bílá ruka,
princezno s vlasem královen,
má děsná stiší muka
a ukolébá v sen.
38
Tvůj zrak je zadumčivý
jak pohádkových zahrad vchod,
jenž tají zámků divy
na břehu modrých vod.
Tvým pohledem se vesním
v kouzelných hvozdů modrý stín,
slyš! rohy v tichu lesním
zní touhou z rozvalin.
39
CESTOU
TRN zlatohlav můj roztrhal
na bludné pouti pralesem,
co drahé, vše mi život vzal
a cosi puklo v srdci mém.
40
A srdce mé již nebolí,
začíná zvolna kamenět,
a ve hvozdech a v údolí
zní roh můj touhou naposled.
Teď chatrčím se vyhýbám,
jak spatřím světlo zdaleka,
a pěšinami bloudím sám,
kde zapomínám člověka.
41
BOSÁ KNĚŽNA
JE konec bludných nadějí,
smutná jak mládí sirotka
jde moje duše závějí,
kde ani vlka nepotká.
42
Sněhovou bloudí vichřicí,
jak bosá kněžna závějí,
krev s její nohou prýštící
do světlých kane šlépějí.
A všude teskná samota,
zda rohy v dálce zaznějí?
Jen černý havran skřehotá,
je konec bludných nadějí.
43
KRALEVIC
JAK kralevic jsem světem šel
a sněné carství najít chtěl.
Kde divy krásy tají svět,
o nichž jsem slýchal bardy pět.
44
Leč spustl kraj, pln rozvalin,
a stezku ztajil noci stín.
A zabloudil jsem ve močál,
kde bludiček rej mihotal.
Pláč mého rohu v skalách mřel
a modlit jsem se zapomněl.
Tu světlo kmitlo v dáli tmou,
žel, opět shaslo přede mnou.
Jak bludný princ jsem světem šel
a dlouho jsem se nevracel.
Já chtěl se slavným vrátit z cest,
v mých stopách měly růže kvést.
45
A návrat můj – jak bolestný!
Jen chudý přišel pocestný.
Ó, vizte muka mojich dnů –
to konec chimerických snů.
46
POHÁDKA
LESNÍ TŮNĚ
TAJEMSTVÍ
OKOUZLENÝ HVOZD
V ZAHRADĚ
SVÁTEČNÍ DÍTĚ
ZLATÉ KLÍČE
MATCE
HLASY
JESEŇ
ZAKLETÝ ZÁMEK
TOUHA
RUCE
PRINCEZNA
CESTOU
BOSÁ KNĚŽNA
KRALEVIC
E: av; 2004
[47]