TOUHA
MÁ duše velmi bledá
churaví dlouhá léta,
co sněné květy hledá
na pustých stráních světa.
32
Se zpěvem do hor vyšla
a na syringu hrála,
tu náhlá mdloba přišla,
ze které touha vstala.
O vzkvetlých stromech fíků
sní ve závějích sněhu,
o háji mandlovníků
ve mrazu ostrém šlehu.
O bouři nezkrocené,
když modrá jeseň tichá
do mlhy pozlacené
nyjící smutek dýchá.
33
A touhou nezkojenou
nadzemské slasti hledá
a rozkoš, pouze sněnou,
jíž země nikdy nedá.
34