RYTÍŘ CHIMÉRY
PRAHA
1932
[3]
RYTÍŘ CHIMÉRY.
Jak slunce žhne má přílba zlatá
ohnivou září večera
a na ní křídla rozepiatá
k rozletu zvedá chiméra.
Nad mojí hlavou křídly mává
tušením příštích osudů.
Ó, zvichří světem moje sláva
a sněných říší dobudu.
Cos k nesmírným mě činům pudí,
nadšení bouří v srdci mém,
a roh můj zdřímlé kraje budí
jásavých fanfár hlaholem.
Lesk mého štítu lesní běsy
do skalních doupat zahání,
před zjevem mým se jasní lesy
a žasem větve uklání.
Do modrých dálek dobýt štěstí
na bílém oři vichrem hřmím –
za chlumy krásné dny mi věstí
červánky zlaté leskem svým.
[5]
LESNÍ TŮNĚ.
V staletých dubů zátiší,
hlubokou roklí ztajena,
kde ani vánky nedýší,
sní lesní tůně zlacená.
Jen modré ticho zrcadlí
tajemná její hladina,
neb v tento úkryt zapadlý
nevniká stezka jediná.
Co náhle ruší kmenů sen,
že tichý záchvěv jimi táh?
Les celý žasne okouzlen,
a snivý šepot v korunách.
Strom každý větve kolíbá.
Ó! V zlatých vlasů záplavě
se k tůni sylfa nahýbá,
s kouzelným vínkem na hlavě.
[6]
TAJEMSTVÍ.
Lilie, moje kněžna snivásnivá,
jak rusálka má zlatý vlas,
a když si lesem tiše zpívá,
zní smutnou hudbou její hlas.
Ovčáci zbožní, kteří pasou
svá bílá stáda po kraji,
když zří ji kráčet zlatovlasou,
o lesních vílách šeptají.
Z daleka cestu ke mně hledá,
neznámou říší bloudí kdes;
až večer vzejde luna bledá,
ověnčen vstříc jí půjdu dnes.
Pst! Tiše, lilie mé, tiše,
ať se ni vánek nedoví,
ni růže, která vedle dýše,
to moje sladké tajemství.
[7]
OKOUZLENÝ HVOZD.
Ó, sestro, tiše v lesů hloub,
kde tajemně vše světélkuje,
kde každý kmen je zlatý sloup,
kde čarodějka kouzla kuje.
Kouzelný vrch se otvírá,
v němž divy střeží pidimuži,
propasti země rozvírá,
tmou svítí na sta zlatých růží.
Jde měsíc květů, ejsa hej,
předtuchy bouří nocí chvějí!
Ó, sestro, dobrý pozor dej,
kde zrádné prohlubiny zejí.
[8]
POHÁDKA.
V temnotách mizí údolí,
mře někde v dáli rohu hlas,
kde poutník s vichry zápolí –
královno, hlaďte dál můj vlas.
Ať bouře kmeny vyvrací
a jako stébla přeráží,
co venku hromy burácí,
má pohádka vás oblaží.
Ó, kouzlo naší samoty
neruší hlasy člověka;
jen v srdci tiché šepoty
jak snivá hudba daleká...
[9]
SVÁTEČNÍ DÍTĚ.
Své brnění a přílbu zkusím,
dnes na cestu se vydám zas;
v neznámé dálky jíti musím,
kam tajemný mě láká hlas.
Nad hlavou temný hukot lesů,
za sluncem půjdu tisíc mil,
dokud těch květů nepřinesu,
o nichž jsem dlouho teskně snil.
Stříbrný štít chci v slunci nésti,
rek báje, dítě sváteční,
kam vkročímvkročím, budou růže kvésti,
v ráj změním háje smuteční.
V roh zlatý, k pasu zavěšený,
až mocně vichrem zaduji,
s rachotem puknou skalní stěny
a draci prchnou do slují.
Se zpěvem půjdu jako vesna,
kde bílý zámek vyrůstá,
princeznu spící vzbudím ze sna
polibkem lásky na ústa.
[10]
HLASY.
Neznámých lesů klenbou stinnou
zjevení světlá splývají,
třpytnými prsty na mne kynou
a na rozcestích kývají.
V korunách stromů šumot stálý
a potlumené ševely,
kdos jméno moje volá v dáli,
a na rtech cítím pocely.
U cíle lovci v rohy dují,
já dosud ve tmách bloudím sám,
váhavě krok svůj zastavuji
a hlasům z dálky naslouchám.
[11]
V ALEJÍCH.
S větví se větve snoubí,
ze květů tvoříce
od stromu k stromu loubí
a bílé kytice.
Nad snětí snět se věží
v zářivou kupoli
a na sta květů sněží
na cestu k údolí.
A celý sad se třpytí
jak vílí zahrada,
pozadí zlatem svítí,
kde slunce zapadá.
Bělostné květy snivé
a vonná poupata,
jež sněhem plály dříve,
teď hoří do zlata.
A zlato s ratolestí
se řine po květech,
květy si cestu klestí
a kane dolů v mech.
Jak v báji alej dlouhá
se skvěje ze zlata –
v mém srdci věčná touha
umlká dojata.
[12]
MATCE.
Bolestnou cestou šla jsi dlouhou
v zlých trpaslíků území,
nemocna nezkojenou touhou
po sněném ráji na zemi.
Královno elfů, kráčíš tichá
kol zlatých mříží zamčených,
kterými cizí vůně dýchá
z života zahrad plamenných.
Nádhera tvojich květin v sadech
na dálných březích vykvétá,
má luny opálový nádech
a vílami je zakleta.
Tam za ruku mě vedlas k zdroji
do modrých stínů, abych pil,
a touha lká teď v duši mojí:
zpět do kouzelných zahrad víl.
[13]
TOUHA.
Má duše velmi bledá
churaví dlouhá léta,
co sněné květy hledá
na pustých stráních světa.
Se zpěvem do hor vyšla
a na syringu hrála,
tu náhlá mdloba přišla,
ze které touha vstala.
O zkvetlých keřích fíků
sní při závějích sněhu,
o háji mandlovníků
za ostrých mrazů šlehu.
O bouři nezkrocené,
když modrá jeseň tichá
do mlhy pozlacené
nyjící smutek dýchá.
A touhou nezkojenou
nadzemské slasti hledá
a rozkoš, pouze sněnou,
jíž země nikdy nedá.
[14]
SETKÁNÍ.
Když teskný měsíc vycházel,
k půlnoci do údolí šel.
Na hlavě baret plný děr,
a na něm chochol z rudých per.
Neslyšně stanul přede mnou,
stín padl na pěšinu mou,
Aa pravil hlasem posměšným:
Já každému jsem prospěšným,
Kdokdo v nitru tajně churaví,
kde slyšet zvuk je hlodavý...
Když odpovědi neslyšel,
jízlivý smích mu se rtů zněl.
Slídivě oči zelené
nahlédly dovnitř v srdce mé.
A ke hvozdům se vzdaloval,
nad nimiž teskný měsíc plál.
[15]
RUCE.
Laskavé ruce bílé,
krásnější rukou princezen,
v mých smutků svítí chvíle
jak liliový sen.
Mne hvozdem vedou tiše
po skryté stezce mírných dum
a otvírají skrýše
k zakletým pokladům.
Jak rád bych hlavu složil
do jejich dlaní andělských
a soucitem jich ožil
ve chvílích bolů zlých.
Ó, ruce snivé krásy
ze říše vidin neznámé,
hlaďte mi něžně vlasy
a tište hoře mé.
[16]
CÍSAŘOVNA SNŮ.
Já bloudil pochmurnými lesy
jak lásky minstrel toulavý,
teď nocí temný stín mě děsí,
chci hledět v zrak tvůj dumavý.
Kdo v tvoje oči hledět může,
ó, kněžno kněžen, lásko má,
ten cítí v srdci kvésti růže
a nová jara neznámá.
Ty kráso krás, ty sluncí slunce,
ó, císařovno mojich snů,
tvá zlatá hvězda na korunce
prozáří šer mých smutných dnů.
Tys moje liliová Mona,
chci u tvých nohou věčně snít
a rány, jimiž srdce stoná,
balšámem lásky naplnit.
Ó, shlédni vlídně na mou muku
slzící láskou andělů
a podej svoji útlou ruku
k pocelu svému minstrelu.
[17]
JESEŇ.
Improvisace k „Princezně Pampelišce“.
Zlacené listí padá k zemi,
do zimy všechno opadá,
obloha svítá haluzemi,
jež babí léto opřádá.
A pod listím se cesta ztrácí,
jež vede lesem do světa,
do slunných krajů táhnou ptáci,
labutí hejno odlétá.
Kdes v dáli věčný tulák zpívá,
že pampelišky zahynou;
a jeho píseň zádumčivá
podzimní splývá krajinou.
[18]
NÁŘEK MINSTRELŮV.
Pět let jsem do strun nezasáh,
když souzvuk písní duší táh.
Já cizím bardům naslouchal
a vlastní píseň hrát se bál...
Až později, až přijde čas,
pak v zápas pěvců půjdu zas.
V rytířský zlatý vkročím sál,
v stříbrném rouše, bardů král.
Zazpívám lásky světlý sen,
že zvlhnou oči princezen.
Až začnu sladkým hlasem pět,
růžemi vzkvete celý svět...
Pět let jsem do strun nezasáh,
a mnohý smutek zimou táh.
Co chtělo kdysi v slunci kvést,
zapadlo sněhem u mých cest.
Dál těším se, až později...
ač vyschla zřídla nadějí.
[19]
ZLATÉ KLÍČE.
Ve hvozdech bouře burácí
a všude světla zhasili,
od chýše kráčím k paláci
jak infant ve tmách zbloudilý.
A chorou touhou umírám
po sladkém štěstí neznámém,
ach, po čem, bože, nevím sám,
jen strašně teskno v srdci mém.
Dál temnem bouře burácí –
mně třeba chvíle oddechu,
raněné srdce krvácí,
z tvých dlaní čekám útěchu.
Jsem útlé dítě královské,
jež prchá skřítků zajetí;
ó, kněžno, schyl se k duši mé
a sejmi její zakletí.
V tvých rukou klíče ze zlata
ke třpytným sadům života;
pojď, cesta květy zaváta,
slyš! – slavík v růžích klokotá.
[20]
ZAKLETÝ ZÁMEK.
Krásnější hrad než kněžny sen
snil v sadě květů bělostných,
a hudba zněla den co den
do kraje skřítků závistných.
Žel, odjel kníže do světa
kouzelnou hledat zahradu,
kde modrá růže vykvétá
ve vytouženém Doradu.
A zámek v rozvaliny kles,
zpustošen skřítky údolí;
je rušil věčné hudby ples
a hlásných rohů hlaholy.
Netroubí s věže trpaslík,
že ke hradu se blíží host;
jen nocí kvílí táhlý vzlyk
a tichým smíchem šumí hvozd.
Že straší v zámku, říká lid,
když v skalách pláče ozvěna,
a poutník, jenž tu nucen jít,
se chvatně křížem znamená.
[21]
VÁLKA.
Přicházím z nehostinné dálky,
kde nářky znějí ze slují,
v údolích zuří zhoubné války
a na rozcestích bojují.
Z křišťálných zámků na pobřeží
jen zbytky trčí z rozvalin,
hlavice zlatých sloupů leží
zarostlé v kopřivy a blín.
Kde bílá kaple stála v kraji
a zněly písně světici,
teď netopýři vylétají,
zpožděné chodce děsící.
[22]
PRINCEZNA.
Princezno útlá, bílá,
se zlatým vlasem královen,
tys moje dobrá víla,
já princem v hadrech jen.
Můj palác, hudbou znící,
jenž ze zlacených jezer čněl
nad carství tiše snící,
ztroskotal nepřítel.
Před nehod chraň mne šlehy
a soucitně se ke mně schyl,
o chvílích sladké něhy
já, smutný, teskně snil.
Tvá táhlá, bílá ruka,
princezno s vlasem královen,
má děsná ztiší muka
a ukolébá v sen.
Tvůj zrak je zádumčivý
jak pohádkových zahrad vchod,
jenž tají zámků divy
na břehu modrých vod.
Tvým pohledem se vesním
v kouzelných hvozdů modrý stín.
Slyš! Rohy v tichu lesním
zní touhou z rozvalin.
[23]
CESTOU.
Trn zlatohlav můj roztrhal
na bludné pouti pralesem;
co drahé, vše mi život vzal,
a cosi puklo v srdci mém.
A srdce mé již nebolí,
začíná zvolna kamenět;
již ve hvozdech a v údolí
zní roh můj touhou naposled.
Teď obydlím se vyhýbám,
jak spatřím světlo zdaleka,
a pěšinami bloudím sám,
kde zapomínám člověka.
[24]
BOSÁ KNĚŽNA.
Je konec bludných nadějí;
smutná jak mládí sirotka
jde moje duše závějí,
kde ani vlka nepotká.
Sněhovou bloudí vichřicí
jak bosá kněžna závějí,
krev z jejích nohou prýštící
do světlých kane šlépějí.
A všude mrtvá samota.
Zda rohy v dálce zaznějí?
Jen černý havran skřehotá.
Je konec bludných nadějí.
[25]
KRALEVIC.
Jak kralevic jsem světem šel
a sněné carství najít chtěl.
Kde divy krásy tají svět,
o nichž jsem slýchal bardy pět.
Leč zpustl kraj, pln rozvalin,
a stezku ztajil noci stín.
I zabloudil jsem na močál,
kde bludiček rej mihotal.
Pláč mého rohu v skalách mřel,
a modlit jsem se zapomněl.
Tu světlo kmitlo v dáli tmou,
žel, opět zhaslo přede mnou.
Jak bludný princ jsem světem šel
a léta jsem se nevracel.
Já chtěl se slavný vrátit z cest,
v mých stopách měly růže kvést.
Leč návrat můj – jak bolestný!
Jen chudý přišel pocestný.
Ó, vizte muka mojich dnů –
toť konec chimerických snů.
[26]
OBSAH
[27]
Rytíř Chiméry.
Lesní tůně.
Tajemství.
Okouzlený hvozd.
Pohádka.
Sváteční dítě.
Hlasy.
V alejích.
Matce.
Touha.
Setkání.
Ruce.
Císařovna snů.
Jeseň.
Nářek minstrelův.
Zlaté klíče.
Zakletý zámek.
Válka.
Princezna.
Cestou.
Bosá kněžna.
Kralevic.
[28]
Tato knížka je nové vydání sbírky „V zajetí trpaslíků“, opravené a rozmnožené o několik básní z oné doby. Na pravém holandu písmem Garamond vytiskla Pražská akc. tiskárna v Praze o vánocích 1932 nákladem spisovatelovým. Kniha je neprodejná. Ze 100 výtisků je tento:
74
E: av; 2004
[30]