NÁŘEK MINSTRELŮV.
Pět let jsem do strun nezasáh,
když souzvuk písní duší táh.
Já cizím bardům naslouchal
a vlastní píseň hrát se bál...
Až později, až přijde čas,
pak v zápas pěvců půjdu zas.
V rytířský zlatý vkročím sál,
v stříbrném rouše, bardů král.
Zazpívám lásky světlý sen,
že zvlhnou oči princezen.
Až začnu sladkým hlasem pět,
růžemi vzkvete celý svět...
Pět let jsem do strun nezasáh,
a mnohý smutek zimou táh.
Co chtělo kdysi v slunci kvést,
zapadlo sněhem u mých cest.
Dál těším se, až později...
ač vyschla zřídla nadějí.
[19]