ZLATÉ KLÍČE.
Ve hvozdech bouře burácí
a všude světla zhasili,
od chýše kráčím k paláci
jak infant ve tmách zbloudilý.
A chorou touhou umírám
po sladkém štěstí neznámém,
ach, po čem, bože, nevím sám,
jen strašně teskno v srdci mém.
Dál temnem bouře burácí –
mně třeba chvíle oddechu,
raněné srdce krvácí,
z tvých dlaní čekám útěchu.
Jsem útlé dítě královské,
jež prchá skřítků zajetí;
ó, kněžno, schyl se k duši mé
a sejmi její zakletí.
V tvých rukou klíče ze zlata
ke třpytným sadům života;
pojď, cesta květy zaváta,
slyš! – slavík v růžích klokotá.
[20]