MATCE.
Bolestnou cestou šla jsi dlouhou
v zlých trpaslíků území,
nemocna nezkojenou touhou
po sněném ráji na zemi.
Královno elfů, kráčíš tichá
kol zlatých mříží zamčených,
kterými cizí vůně dýchá
z života zahrad plamenných.
Nádhera tvojich květin v sadech
na dálných březích vykvétá,
má luny opálový nádech
a vílami je zakleta.
Tam za ruku mě vedlas k zdroji
do modrých stínů, abych pil,
a touha lká teď v duši mojí:
zpět do kouzelných zahrad víl.
[13]